EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


Církev v dnešní době

Kristova podobenství


Rejstřík - na začátek na začátek

Církev v dnešní době

Podobenství o vinici se nevztahuje výhradně jen na židovský národ. Obsahuje poučení i pro nás. Bůh obdařil dnešní církev velikými výsadami a požehnáním a očekává, že přinese tomu odpovídající plody.

Byli jsme vykoupeni za vysoké výkupné. Jestliže poznáme velikost výkupného, můžeme si učinit představu o tom, jaké má přinášet výsledky. Na této zemi, jejíž půda byla svlažena slzami a krví Božího Syna, máme přinášet drahocenné nebeské ovoce. V životě Božího lidu se má projevit sláva a vznešenost pravd Božího slova. Boží lid má ukázat světu Kristovu povahu a zásady jeho království.

Satan se snaží mařit Boží dílo a neustále lidi ovlivňuje, aby přijali jeho zásady. Boží lid představuje jako lid oklamaný a podvedený. Je žalobcem bratří a jeho žaloby a obviňování jsou namířeny proti lidem, kteří usilují o spravedlnost. Pán si přeje odpovědět na satanovy žaloby prostřednictvím svého lidu, chce ukázat, jaké výsledky přináší poslušnost pravých zásad.

Tyto zásady se mají projevit v životě každého jednotlivého křesťana, v rodině, ve sboru, v každém zařízení, které slouží Božímu dílu. Mají ukazovat, co může být vykonáno pro svět. Mají být ukázkou zachraňující moci pravd evangelia. Mají být nástroji pro splnění velkého Božího plánu s lidstvem.

Vůdcové židovského národa pohlíželi s hrdostí a pýchou na svůj velkolepý chrám a na působivé obřady své bohoslužby, neměli však spravedlnost, milosrdenství a Boží lásku. Sláva chrámu a velkolepost bohoslužeb jim nemohly zajistit Boží přízeň, protože mu nepřinesli to jediné, co má v jeho očích cenu. Nepřinášeli mu jako oběť své pokorné a ponížené srdce. Když lidé ztrácejí ze zřetele živé zásady Božího království, přibývá obřadů a roste jejich nádhera. Když zanedbávají utvářet své povahy, onu vnitřní ozdobu člověka, když zapomínají na prostotu zbožnosti, tehdy si pýcha a sklon k okázalosti žádají velkolepé chrámy, drahocennou výzdobu a působivé obřady. Tím však Boha neoslavíme. Módní náboženství, tvořené okázalými obřady, plné vnějšího lesku, Bůh nepřijímá. Takové bohoslužby nedojdou odezvy v nebi.

Církev má v Božích očích velkou cenu. Bůh si ji necení pro vnější přednosti, ale pro upřímnou zbožnost, která ji odlišuje od světa. Cení si jí podle toho, jak její členové rostou v poznání Krista, jaké pokroky vykazují v náboženském životě.

Kristus touží po tom, aby jeho vinice přinášela ovoce svatosti a nezištnosti. Vyhlíží projevy lásky a dobroty. Krása umění se nedá srovnat s krásou povahy, jakou mají projevovat následovníci Pána Ježíše. Bůh zahrnuje věřícího svou milostí, Duch svatý působí na jeho mysl a srdce tak, že se stává "vůní života k životu" a Bůh pak může požehnat jeho dílu.

Určitý sbor může být nejchudší v celé zemi, nemusí na něm být nic, co by budilo pozornost. Jestliže si však jeho členové osvojí zásady Kristovy povahy, jejich srdce naplní Kristova radost. Andělé se připojí k jejich bohoslužbě. Vděčnost a díků vidání budou stoupat z vděčných srdcí k Bohu jako vůně kadidla.

Bůh chce, abychom hovořili o jeho dobrotě a moci. Naše chvála a vděčnost oslavuje Boha. Pán nechal napsat: "Kdo přináší oběť chvály, ten mě uctí" (Žalm 50,23). Když lid Izraele putoval pouští, velebil Boha svatými písněmi. Zhudebnili Boží nařízení a zaslíbení a zpívali je během svého putování. Když se pak v Kanaánu shromaždovali ke svátkům, vždy znovu si připomínali úžasné Boží činy a vděčně chválili Hospodinovo jméno. Bůh si přál, aby život jeho lidu byl životem vděčnosti. Tak měli všichni lidé na zemi poznávat, jak Bůh jedná a jak zachraňuje (Žalm 67,2).

Tak by tomu mělo být i dnes. Většina lidí slouží falešným bohům. Neměli bychom je odvracet od jejich klamné bohoslužby odsuzováním model, ale tím, že jim ukážeme něco lepšího. Máme je seznámit s Boží dobrotou a láskou. "Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh!" (Iz 43,12).

Pán chce, abychom si vážili velkého plánu vykoupení, abychom si uvědomovali, jaké přednosti máme jako Boží děti. Přeje si, abychom žili poslušně a vděčně ho oslavovali. Chce, abychom mu každý den sloužili obnoveným životem a s radostí. Touží po tom, aby viděl, jak naše srdce překypují vděčností, protože můžeme všechny své starosti vložit na Pána, který o nás pečuje. Chce, abychom se radovali, protože jsme jeho dědictvím, protože nám věnoval bílé roucho Kristovy spravedlnosti, protože máme radostnou naději, že náš Spasitel brzy přijde.

Chválit Boha upřímně z celého srdce je právě tak důležité jako se modlit. Máme ukázat světu i všem nebeským bytostem, jak si vážíme podivuhodné Boží lásky k hříšnému člověku a že očekáváme stále větší a větší požehnání z Boží nekonečné plnosti. Musíme mnohem více mluvit o svých radostných zkušenostech. Po zvláštním vylití Ducha svatého vzroste i naše užitečnost ve službě pro Pána, jestliže budeme vyprávět o Boží lásce a o jeho úžasných činech.

Takové projevy ruší satanův vliv. Vyhání sklon k reptání a stěžování a pokušitel ztrácí půdu. Zároveň zušlechťují ty povahové vlastnosti, které připravují obyvatele země pro pobyt v nebeském domově.

Takové svědectví ovlivní jiné. Nenajdeme účinnější prostředek, jak získávat lidi pro Krista.

Boha máme chválit praktickou službou a tím, že uděláme pro oslavu jeho jména všechno, co je v našich silách. Bůh nám dává dary, abychom měli co rozdávat a mohli svět seznamovat s jeho povahou. V židovském náboženství tvořily dary a oběti podstatnou část bohoslužby. Bůh vedl izraelity, aby věnovali desetinu z veškerých příjmů pro službu ve svatyni. Kromě toho měli přinášet oběti za hřích, dobrovolné dary a oběti vděčnosti. Z těchto prostředků byli tehdy vydržováni hlasatelé Boží zvěsti. Bůh neočekává od nás méně, než čekal od svého lidu kdysi. Velké dílo záchrany lidí se musí dále rozvíjet. Nařízením o desátcích, o darech a obětech udělal Bůh opatření pro podporu svého díla. Chce, abychom tímto způsobem podporovali hlásání evangelia. Desátky jsou jeho vlastnictvím. Máme je vždy považovat za svatý díl, který máme ukládat do Boží pokladnice pro podporu jeho díla. Bůh také od nás žádá dobrovolné dary a oběti vděčnosti. To všechno máme přinášet, aby evangelium bylo zaneseno až do nejvzdálenějších končin světa.

Služba Bohu zahrnuje také osobní působení. Osobním úsilím máme spolupracovat s Bohem pro záchranu světa. Kristův příkaz: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření" (Mar 16,15) platí pro každého jeho následovníka. Všichni, kdo jsou povoláni k životu v Kristu, jsou povoláni také i k dílu záchrany svých bližních. Ztotožňují se s Kristem. Cítí stejnou touhu zachraňovat ztracené, jakou měl Kristus. Všichni nemohou zastávat v Božím díle stejné místo, avšak místo a práce je v něm pro každého.

V dávných dobách působili Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš svou pokorou a moudrostí a Jozue svými schopnostmi ve službě Boží. Maria se uplatnila svou hudbou, Debora odvahou a zbožností, Rut oddaností, Samuel poslušností a věrností, Eliáš přísnou svědomitostí, Elizeus zmírňujícím vlivem uplatnili se všichni. Podobně i dnes mají všichni, které Bůh obdařil požehnáním, odpovědět účinnou službou. Každý dar máme použít k rozvoji Božího království a k oslavě jeho jména.

Všichni, kdo přijímají Krista jako osobního Spasitele, mají ukazovat pravdu evangelia a jeho spásnou moc ve svém životě. Bůh od nás nevyžaduje nic, co by nám neumožnil splnit. Kristovou milostí můžeme splnit všechno, co od nás Bůh požaduje. Boží lid má lidi seznamovat se všemi poklady nebes. Kristus řekl: "'Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky" (Jan 15,8).

Pán Bůh považuje celou zemi za svou vinici. Přestože je nyní v rukou uchvatitele, patří Bohu. Je Boží, protože ji Bůh stvořil a protože ji vykoupil. Kristus přinesl oběť za celý svět. "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna" (Jan 3,16). V tomto jediném daru lidé dostali všechny ostatní dary. Celý svět denně přijímá požehnání od Boha. Každá kapka deště, každý paprsek světla, který dopadne na naše nevděčné pokolení, každý lístek, každá květina a každý plod svědčí o Boží shovívavosti a o jeho velké lásce.

Jak se lidé odvděčují velikému Dárci? Jaký mají postoj k Božím požadavkům? Komu slouží lidstvo? Slouží mamonu. Bohatství, postavení nebo světské radovánky považují za cíl života. Bohatství získávají okrádáním lidí i Boha. Užívají Boží dary, aby uspokojovali vlastní sobectví. Všechno, čeho mohou dosáhnout, slouží jen jejich chamtivosti a sebeuspokojování.

Dnešní svět se dopouští téhož hříchu, který přivodil zkázu Izraele. Nevděčnost Bohu, zanedbávání příležitostí a možností, využívání Božích darů k sobeckým cílům to byl hřích, který přivolal na Izraele Boží hněv. Stejný hřích přináší zkázu i dnešnímu světu.

Slzy, které Kristus proléval na hoře Olivetské, když pohlížel na vyvolené město, nebyly projevem lítosti pouze nad Jeruzalémem. V údělu Jeruzaléma Kristus viděl obraz zkázy celého světa.

"Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím" (Luk 19,42).

"V tento den." Den předpověděný Kristem se blíží. Doba Boží milosti a nabízených výsad je už takřka vyčerpána. Stahují se černá mračna. Lidi, kteří odmítají Boží milost, stihne předpověděný trest.

Většina lidí však duchovně spí. Nepoznávají, že nastal čas, ve kterém jim Pán dává příležitost.

Kde se v této rozhodné chvíli nalézá církev? Plní členové církve Boží požadavky? Plní Boží příkazy, ukazují světu Boží povahu? Upozorňují své bližní na poslední milostivé a varovné poselství?

Lidem hrozí nebezpečí, "spějí k záhubě" (2 Kor 4,3). Jak málo těch, kteří se vydávají za Kristovy následovníky, pociťují odpovědnost za hynoucí. Rozhoduje se o věčném údělu světa, to však sotva pohne i těmi, kteří tvrdí, že věří nejvýznamnějším pravdám, jaké kdy lidé poznali. Nedostává se jim lásky, která vedla Krista, aby opustil svůj nebeský domov a vzal na sebe lidskou přirozenost, aby se jako člověk mohl přiblížit k člověku a přivést člověka k Bohu. Boží děti postihla ztrnulost a ochromení, které jim brání v tom, aby poznali, jaký mají v této době úkol.

Když izraelité vstoupili do Kanaánu, nesplnili Boží úmysl a neobsadili celou zemi. Zmocnili se jen její části a usadili se v ní, aby užívali plodů vítězství. Z nevíry a pohodlnosti se shromažďovali v získaných oblastech, místo aby postupovali vpřed a obsazovali nová území. Tím se začali vzdalovat od Boha. Protože nesplnili Boží úmysl, znemožnili Pánu, aby splnil zaslíbení a dal jim své požehnání. Nedělá církev v současné době totéž? Celý svět potřebuje evangelium, ale vyznavači křesťanství se shromažďují jen tam, kde se mohou sami těšit z předností evangelia. Necítí, že by měli rozšířit svůj vliv a přinášet poselství spásy i do dalších oblastí. Odmítají plnit Kristův příkaz: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření" (Mar 16,15). Je jejich vina menší, než byla vina starozákonní církve?

Vyznavači Ježíše Krista procházejí zkouškou před zraky celého vesmíru. Nedostatek horlivosti a liknavost, s jakou pracuji v Boží službě, prozrazují, že se jedná o nevěrné služebníky. Kdyby vykonali to nejlepší, čeho jsou schopni, nebyli by odsouzeni. Kdyby vložili do díla své srdce, mohli by vykonat mnohem víc. Sami si uvědomují, že už téměř nejsou ochotni se zapřít nebo nést kříž. Ví to o nich i svět. U mnoha jmen je v nebeských knihách napsáno: Přijímá, ale nedává. Mnozí nositelé Kristova jména zatemňují Kristovu slávu, zastírají jeho krásu a nevzdávají mu patřičnou čest.

V církevních matrikách je zaznamenáno mnoho jmen lidí, kteří se nepodřizují vládě Ježíše Krista. Nezajímají se o jeho učení a nekonají jeho dílo. Proto je ovládá nepřítel. Nekonají nic dobrého, a proto způsobují nevyčíslitelnou škodu. Jejich vliv není "životodárnou vůní vedoucí k životu, ale smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě".

Pán se táže: "Což je za to nemám ztrestat?" (Jer 5,9). Protože izraelité nesplnili Boží plán, Bůh je dal stranou a své pozvání rozšířil na ostatní národy. Ukáže-li se, že jsou stejně nevěrné, nebudou právě tak zavrženy?

V podobenství o vinici Kristus označil za viníky vinaře. Odmítli odvádět svému pánu plody jeho vinice. V židovském národě to byli kněží a učitelé náboženství rabíni, kdo sváděli lid a tím olupovali Boha o službu, která mu náležela. To oni odvrátili národ od Krista.

Kristus představil Boží zákon oproštěný od lidských tradic jako velké měřítko poslušnosti. To vyvolalo nepřátelství rabínů. Rabíni totiž kladli lidské učení nad Boží slovo a odvraceli lidi od Božích nařízení. Nechtěli se vzdát lidmi vymyšlených příkazů, aby mohli zachovávat přikázání Božího slova. Nechtěli v zájmu pravdy obětovat svou pýchu a vzdát se chvály lidí. Když přišel Kristus a předložil lidu Boží požadavky, upřeli mu kněží a starší právo stavět se mezi ně a lid. Nechtěli přijmout jeho kárání a varování a snažili se podněcovat lid proti němu a připravit ho o život.

Oni nesou odpovědnost za to, že národ odmítl Krista, i za následky, které vzápětí přišly. Za hřích a zkázu národa jsou zodpovědni náboženští vůdcové.

Nepůsobí v naší době tytéž vlivy? Nekráčejí mnozí vinaři Boží vinice ve stopách židovských vůdců? Neodvracejí učitelé náboženství lidi od zřejmých požadavků Božího slova? Nevychovávají je k hříchu, místo aby je vychovávali k poslušnosti Božího zákona? Z mnoha kazatelen lidé slyší, že Boží zákon pro ně už není závazný. Kazatelé vyzdvihují lidské tradice, příkazy a zvyky. Podporují pýchu a sebeuspokojení z Božích darů, přičemž přehlížejí Boží požadavky.

Lidé si neuvědomují, co dělají, když přehlížejí Boží zákon. Desatero vyjadřuje Boží povahu. Ztělesňuje zásady jeho království. Kdo odmítá přijmout tyto zásady, připravuje se sám o Boží požehnání.

Velkolepé možnosti, které se otevíraly před Izraelem, se mohly uskutečnit jen pod podmínkou poslušnosti Božích přikázání. Také my můžeme jen poslušností získat ušlechtilou povahu a plné požehnání - požehnání ducha, duše a těla, požehnání pro dům a pole, požehnání pro tento život i pro život věčný.

V duchovní jako i v přírodní oblasti je možné přinášet plody jen za podmínky poslušnosti Božích zákonů. Jestliže někdo učí lidi pohrdat Božími přikázáními, zabraňuje jim přinášet plody k Boží slávě. Takový člověk je vinen tím, že Pán nedostane ovoce ze své vinice.

Z příkazu Mistra k nám přicházejí Boží poslové. Vyzývají nás k poslušnosti Božího slova, podobně jak to učil Kristus. Připomínají Boží právo na plody vinice na plody lásky, pokory a obětavé služby. Nevyvolává to u vinařů zlobu, jako kdysi u židovských náboženských vůdců? Nezneužívají tito učitelé svůj vliv a nesvádějí lidi, aby zavrhli požadavky Božího zákona, když jsou jim předloženy? Takové učitele Bůh nazývá nevěrnými služebníky.

Boží poselství určená starému Izraeli obsahují vážné a slavnostní varování i pro dnešní církev a její vedoucí. Pán o Izraeli řekl: "Kdybych mu napsal ze svého zákona sebevíc, bude to pokládáno za něco cizího" (Oz 8,12). Kněžím a učitelům Pán řekl: "Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání, a já zavrhnu tebe ... Zapomněls na zákon svého Boha, i já zapomenu na tvé syny" (Oz 4,6).

Smíme ignorovat Boží varování? Smíme nevyužívat příležitostí k službě? Má posměch světa, pýcha z vědění a přizpůsobování lidským zvykům a tradicím odradit Kristovy následovníky od služby Mistru? Smíme zavrhnout Boží slovo jako židovští vůdcové zavrhli Krista? Následky hříchu Izraele známe. Poučí se z nich dnešní církev?

„Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve... Byly vylomeny pro svou nevíru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozené větve, tím spíše neušetří tebe!“ (Řím 11,17-21)

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy