Z Arábie se Pavel "vrátil do Damašku" (Gal 1,17) a "směle mluvil v Ježíšově jménu" (Skut 9,29). Židé nemohli odporovat pádnosti jeho důkazů a uradili se, "že ho zahubí". Dali pečlivě střežit brány města dnem i nocí, aby mu znemožnili uprchnout. V této těžké chvíli se učedníci obrátili o pomoc k Bohu a nakonec "jej v noci spustili v koši přes zeď". (Skut 9,23.25)

Po svém útěku z Damašku odebral se Pavel do Jeruzaléma. Tehdy uplynula již tři léta od jeho obrácení. Hlavním účelem jeho návštěvy Jeruzaléma bylo, jak později řekl, "seznámit se s Petrem" (Gal 1,18). Když přibyl do města, kde byl dříve znám jako "Saul pronásledovatel," "pokoušel se přidružiti k učedníkům; ale všichni se ho báli, poněvadž nevěřili, že je učedníkem". Bylo jim zatěžko uvěřit, že by se tak fanatický farizeus, jenž se tolik zasazoval o zničení církve, mohl stát upřímným následovníkem Ježíšovým. "Barnabáš však se ho ujal, přivedl jej k apoštolům a vypravoval jim, jak na cestě uviděl Pána a ten k němu promluvil, a jak v Damašku směle mluvil v Ježíšově jménu." (Skut 9,26.27)

Když to učedníci uslyšeli, přijali Pavla mezi sebe jako svého. Záhy se dostatečně přesvědčili o ryzosti jeho křesťanství. Budoucí apoštol pohanů se nyní dostal do města, kde žilo mnoho jeho bývalých přátel. Těmto židovským vůdcům chtěl Pavel objasnit proroctví, jež se týkala Mesiáše a jež se splnila příchodem Spasitele. Pavel si byl jist, že tito učitelé Izraele, s nimiž se dříve tak dobře znal, jsou právě tak upřímní a čestní, jako je on. Špatně však odhadl ducha svých židovských bratří a jeho naděje na jejich rychlé obrácení se změnily v trpké zklamání. Ačkoliv "mluvil směle ve jménu Páně, rozmlouval a přel se s Řeky", zdráhali se ti, kdož stáli v čele židovské církve, uvěřit a "pokoušeli se jej zahubit".(Skut 9,29) To Pavla velmi zarmucovalo. Byl by rád obětoval svůj život, kdyby tím mohl přivést některé k poznání pravdy. Se studem vzpomínal na svou účast při umučení Štěpána. V touze vymazat skvrnu, která zůstala na tom, jenž byl falešně obviněn, snažil se Pavel obhájit pravdu, za niž dal Štěpán svůj život.

Setkání

Barnabáš, který štědře obětoval peníze pro Ježíšovo dílo a na pomoc pro chudé, znal Pavla ještě z dob, kdy tento pronásledoval věřící. Nyní s ním obnovil svou známost a naslouchal Pavlovu svědectví o jeho zázračném obrácení a prožitcích, jaké měl po opuštění Damašku. Barnabáš Pavlovi zcela uvěřil a přijal jej; vzal jej za ruku a uvedl jej k apoštolům. Hovořil o tom, jak se Pavlovi na cestě do Damašku Ježíš osobně zjevil, jak s Pavlem rozmlouval, a že na modlitbu Ananiáše Pavel opět začal vidět, že v synagogách Damašku zvěstoval, že Ježíš je Božím Synem.

Apoštolé je po této zprávě bez váhání přijali mezi sebe, nemohli se protivit Bohu. Petr a Jakub, kteří v této době byli v Jeruzalémě z učedníků sami, podali své pravice bývalému pronásledovateli a od této chvíle si jej tak velmi zamilovali a chovali ho ve vážnosti, jako se jej předtím obávali a stranili se ho. Setkaly se zde dva vynikající charaktery nové víry - Petr, jeden z vyvolených Kristových učedníků během Jeho pobytu na zemi, a Pavel, farizej, který po nanebevstoupení Ježíše se s Ním setkal tváři v tvář, rozmlouval s Ním, viděl Jej ve vidění a porozuměl povaze Jeho díla v nebesích.

Toto první setkání, i když bylo jen kratičké, protože Pavel spěchal do práce pro svého Mistra, mělo velký význam i následky pro oba apoštoly. Brzy v téže synagoze bylo slyšet tentýž hlas, jenž se ještě nedávno zarytě protivil Štěpánovi, a nyní bez bázně hlásá, že Ježíš je Synem Božím a vyvyšuje a potvrzuje tutéž věc, za jejíž obranu zemřel Štěpán. Pavel hovořil o své zázračné zkušenosti; srdcem naplněným láskou k bratřím zvěstoval nyní svým dřívějším spoluvěřícím, podávaje důkazy z proroctví, podobně jak to činil Štěpán, že Kristus, který byl ukřižován, byl skutečným Synem Božím.

Protivící se Židé začali ukládat plán k odebrání Pavlova života, učedníci mu proto domlouvali, aby opustil Jeruzalém, neboť mu zde hrozí vážné nebezpečí. Pavel se však snažil oddálit svůj odchod z města, stále ještě chtěl pracovat na záchraně svých židovských bratří. Útěk z Jeruzaléma mu připadal jako zbabělost.

Útěk

Když se Pavel v chrámě horlivě modlil k Bohu, zjevil se před ním náhle Spasitel a praví mu: "Pospěš, rychle odejdi z Jeruzaléma, poněvadž tu nepřijmou svědectví tvého o mně." (Skut 22,18) Pavel by byl ještě rád zůstal v Jeruzalémě, aby svědčil Židům o pravosti své víry; rád by obětoval svůj vlastní život, aby alespoň trochu odčinil svůj strašný dluh a vinu, jakou pociťoval za smrt Štěpánovu, a tak odpověděl: "Pane, oni vědí, že jsem věznil ty, kteří v Tebe uvěřili, a bil je v synagogách. A když byla prolévána krev tvého svědka Štěpána, i já jsem při tom stál, schvaloval jsem to a hlídal pláště těch, kteří jej zabíjeli." Nebylo však ve shodě s úmyslem Božím, aby služebník Boží vydával zbytečně v šanc svůj život; proto odpověď zněla ještě rozhodněji: "Jdi, neboť já tě pošlu daleko k pohanům." (Skut 22,19-21)

Když bratři uslyšeli o tomto vidění, uspíšili tajný útěk Pavlův z Jeruzaléma z obavy, aby nebyl zavražděn: "odvedli jej do Cezareje a vypravili do Tarsu" (Skut 9,30). Po Pavlově odchodu ustal načas násilný odpor Židů, a církev prožívala období klidu, v němž počet věřících se velmi rozrostl.