^{MH 483} Každé soužití lidí vyžaduje sebeovládání, shovívavost a soucit. Jeden člověk se od druhého tak velice liší vlohami, zvyky a výchovou, že naše způsoby nazírání na věci jsou rozmanité. Posuzujeme různě. Naše chápání pravdy a naše názory na životní styl nejsou ve všech ohledech totožné. Neexistují dva lidé, jejichž zkušenosti by byly do všech podrobností shodné. Co je pro jednoho utrpením, nemusí být pro druhého vůbec žádná strast. Povinnosti, které někdo považuje za lehké, jsou pro jiného obtížné nebo si s nimi neví rady.

Lidská přirozenost je křehká. Člověk mnohé věci nezná a snadno podléhá mylným představám. Proto by měl každý posuzovat druhého opatrně. Netušíme, jaký vliv mají naše skutky na druhé. To, co děláme nebo říkáme, se nám může zdát nezávažné. Kdyby se nám však mohly otevřít oči, viděli bychom, že to hrálo nejdůležitější roli na cestě k dobru nebo ke zlu.

Úcta k lidem, kteří nesou odpovědnost

Mnozí lidé mají na sobě tak málo břemen, jejich srdce téměř nezná opravdovou úzkost a sami si nepřipouštějí starosti o druhé, že nemohou pochopit práci toho, kdo nese opravdovou zátěž. ^{MH 484} Nedokážou ocenit jeho břemeno o nic víc než dítě péči a starost svého otce. Dítě se možná diví obavám a bezradnosti svého otce. Zdají se mu zbytečné. Až přijdou léta a s nimi zkušenosti, až samo bude muset nést vlastní břemeno, vzpomene si, jak žil jeho otec. Pak pochopí to, co mu kdysi bylo nepochopitelné. Trpká zkušenost ho poučila.

Práce mnohých, kteří jsou takto obtíženi, není za jejich života dostatečně pochopena a jejich úsilí není doceněno. Teprve po smrti takového člověka, když druzí převezmou břemeno, které po něm zůstalo, a musí snášet nesnáze, kterým on čelil, teprve pak pochopí, jaké zkoušce byla podrobována jeho víra a jeho odvaha. Tehdy často zapomínají na chyby, které mu tak snadno vytýkali. Zkušenost je učí pochopení a lásce. Bůh dopouští, aby se lidé dostávali na odpovědná místa. Chybují-li, má moc je opravit nebo je odvolat. Měli bychom se bedlivě střežit toho, abychom sami nesoudili, neboť to přísluší Bohu.

Poučné je chování Davida k Saulovi. Saul byl z Božího příkazu pomazán za izraelského krále. Protože byl neposlušný, Hospodin řekl, že mu bude království odňato. Jak jemně, zdvořile a shovívavě se přitom k němu choval David! Když Saul usiloval Davidovi o život, odešel na poušť a nečekaně vstoupil do jeskyně, kam se ukryl David se svými válečníky. "Tu Davidovi jeho muži řekli: `Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: <sup>MH 485</sup> Vydám ti do rukou tvého nepřítele. Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.' David svým mužům řekl: `Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!"` (1 S 24,5-7) Spasitel nás vybízí: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (Mt 7,1-2) Mějte na paměti, že zakrátko bude před Bohem přehlížen záznam vašeho života. Mějte také na mysli, že Spasitel řekl: "Nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli; ... neboť soudíš, ale činíš totéž.“ (Ř 2,1 )

Trpělivé snášení bezpráví

Nemůžeme si dovolit zlobit se pro každou skutečnou nebo domnělou křivdu, která na nás byla spáchána. Naše pýcha je nepřítel, kterého se musíme nejvíc obávat. Žádná neřest'nemá zhoubnější vliv na povahu než lidská vášeň, kterou neovládá Duch svatý. Žádné jiné vítězství, které můžeme získat, není tak cenné jako vítězství nad sebou samým.

Nesmíme připustit, aby byly naše city snadno zranitelné. Nemáme žít proto, abychom střežili své city nebo svou pověst, ale abychom zachraňovali lidi. Zajímáme-li se o spasení lidí, přestáváme myslet na drobné neshody, které vznikají ve společenském styku s druhými. ať si ostatní o nás myslí cokoli, ať nám cokoli dělají, nemá to narušovat naši jednotu s Kristem a společenství Ducha. "Jaká sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem." ( 1 Pt 2,20)

Neoplácejte. Pokud tak můžete učinit, odstraňte všechny příčiny možného nepochopení. ^{MH 486} Předcházejte zlu. Dělejte vše, co je ve vašich silách, abyste usmířili druhé, aniž přitom obětujete zásady. "Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5,23.24)

Řekne-li vám někdo unáhlená slova, neodpovídejte v témž duchu. Nezapomeňte, že "vlídná odpověď odvrací rozhořčení" (Př 15,1). V mlčení je pozoruhodná síla. Slova pronesená v odpověď tomu, kdo se zlobí, vedou někdy jen k zostření situace. Hněv, který narazí na klid, jemnost a shovívavost, rychle opadne.

V palbě jedovatých, nespravedlivých slov soustřeďte mysl na Boží slovo. Mějte na mysli a v srdci Boží zaslíbení. Jedná-li se s vámi špatně, jste-li nespravedlivě obviňováni, neodpovídejte hněvivě, ale opakujte si vzácná zaslíbení:

„Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Ř 12,21) "Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo." (Ž 37,5.6)

„Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“ (L 12,2)

„Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.“ (Ž 66,12) Očekáváme lásku a povzbuzení spíše od svých bližních, místo abychom vzhlíželi k Ježíši. Ve svém milosrdenství a věrnosti Bůh často dopustí, aby nás ti, v něž jsme vložili svou důvěru, zklamali, abychom tak mohli poznat, jak pošetilé je věřit v člověka a spoléhat na něho. Věřme plně, pokorně a nesobecky v Boha. Bůh zná trápení, která nás zasahují až do hlubin naší bytosti, i když je často neumíme ani vyjádřit. ^{MH 487} Zdá-li se všechno temné a nevysvětlitelné, vzpomeňme na Kristova slova: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ (J 13,7)

Zamyslete se nad příběhem Josefa a Daniela. Hospodin nezabránil úkladům lidí, kteří se jim snažili uškodit. Způsobil však, že všechny tyto úskoky se obrátily k dobru jeho služebníků, kteří si ve zkouškách a bojích zachovali svou víru a věrnost.

Pokud budeme na světě, budeme se setkávat s nepřátelskými vlivy. Budeme vystavováni situacím, které podrobí naši povahu zkoušce. Křesťanské ctnosti se budou rozvíjet tehdy, obstojíme-li v těchto zkouškách. Přebývá-li v nás Kristus, budeme trpěliví, laskaví, shovívaví a radostní, a to i uprostřed hněvu a podráždění. Den za dnem a rok za rokem budeme vítězit nad sebou a boj se změní v ušlechtilé hrdinství. To je úkol, který nám byl svěřen. Nemůžeme ho však splnit bez Ježíšovy pomoci, bez pevného rozhodnutí, neochvějného úmyslu, stálé bdělosti a nepřetržité modlitby. Každý musí bojovat svůj osobní boj. Ani Bůh nemůže zušlechtit naše povahy a učinit naše životy užitečnými, nestaneme-li se jeho spolupracovníky. Ti, kdo v boji ochabují, ztrácejí sílu a radost z vítězství.

Nemusíme si pamatovat všechny zkoušky, těžkosti, neúspěchy a bolesti. Všechny jsou zapsány v Božích knihách a nebe se o ně postará. Zaměstnáváme-li se stále nepříjemnými věcmi, mizí nám z paměti mnoho věcí, o kterých je příjemné přemýšlet. Zapomínáme na Boží milost a laskavost, která nás stále obklopuje, a na lásku, nad kterou žasnou andělé a která se projevila v tom, že Bůh dal svého Syna, aby za nás zemřel. Máte-li jako Kristovi pracovníci pocit, že máte větší starosti a že podstupujete těžší zkoušky, než jaké jsou údělem druhých, pamatujte, že je pro vás připraven pokoj, jaký nepoznají ti, kdo se vyhýbají břemenům. ^{MH 488} V Kristově službě je útěcha a radost. ať svět vidí, že život s Kristem neznamená nezdar.

Nemáte-li radostnou a veselou náladu, nemluvte o svých pocitech. Nevrhejte stín na život druhých. Chladné náboženství bez slunce nikdy nepřitáhne lidi ke Kristu. Naopak, zapudí je od něho do sítí, které satan rozprostírá pro zbloudilé. Nemyslete na své nesnáze. Myslete na sílu, kterou můžete získat v Kristově jménu. Uchopte se ve své obrazotvornosti neviditelných věcí. Upněte své myšlenky k důkazům velké lásky, kterou k vám má Bůh. Víra může obstát ve zkoušce, odolat pokušení a překonat zklamání. Ježíš žije jako náš obhájce. Všechno, co nám zajišťuje jeho přímluva, je naše.

Nemyslíte si, že Kristus si cení lidí, kteří žijí cele pro něho? Nemyslíte si, že navštěvuje ty, kdo se jako milovaný Jan ve vyhnanství octli pro něho v těžkostech a tvrdých zkouškách? Bůh nestrpí, aby jediný z jeho věrných pracovníků zůstal sám, bojoval proti velké přesile a prohrál. Uchovává jako vzácný klenot každého, jehož život je skryt s Kristem v něm. O každém takovém člověku říká: „Učiním tě pečetním prstenem, neboť jsem tě vyvolil.“ (Ag 2,23)

Pak mluvte o zaslíbeních. Mluvte o tom, že Ježíš je ochoten dát požehnání. Nezapomíná na nás ani na okamžik. Spočíváme-li navzdory nepříznivým okolnostem s důvěrou v jeho lásce a žijeme-li v úzkém společenství s ním, pocit jeho přítomnosti v nás vyvolá hlubokou, tichou radost. Kristus o sobě řekl: „Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ (J 8,28.29)

^{MH 489} Otcova přítomnost obklopila Krista, takže ho nepotkalo nic, kromě toho, co nekonečná láska dopustila pro dobro světa. V tom byl jeho zdroj útěchy a v tom je útěcha i pro nás. Kdo má v sobě Kristova Ducha, přebývá v Kristu. Ať na něj přichází cokoli, přichází to od Spasitele, který ho obklopuje svou přítomností. Nic se ho nemůže dotknout bez Hospodinova dovolení. Všechna naše utrpení a starosti, všechna pokušení a zkoušky, všechny naše smutky a žaly, všechna naše pronásledování a strádání, zkrátka to všechno dohromady působí pro naše dobro. Pomocí všech těchto zkušeností a okolností Bůh pracuje v náš prospěch.

Cítíme-li, jak je k nám Bůh shovívavý, nebudeme soudit a obviňovat druhé. Když žil Kristus na zemi a jeho přátelé ho už znali, jak by asi byli překvapeni, kdyby od něj uslyšeli jediné slovo obvinění, kritiky nebo netrpělivosti. Nikdy nezapomínejme, že ti, kdo ho milují, ho mají představovat svou povahou.

„Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12,10) „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“ (1 Pt 3,9)

Zdvořilost

Pán Ježíš vyžaduje, abychom uznali práva každého člověka. Musíme si vážit společenských práv lidí a jejich práv jako křesťanů. Se všemi máme jednat jemně a ohleduplně jako s Božími syny a dcerami.

Křesťanství udělá z každého člověka džentlmena. Kristus byl zdvořilý dokonce i ke svým pronásledovatelům. Jeho praví následovníci budou projevovat téhož ducha. Povšimni si Pavla, když ho předvedli před vládce. Jeho projev před Agrippou je ukázkou správné zdvořilosti a přesvědčivé výřečnosti. ^{MH 490} Evangelium nenavádí k formální zdvořilosti, obvyklé ve světě, nýbrž ke zdvořilosti, která vychází ze skutečně laskavého srdce.

Ani nejpečlivější zachovávání vnější slušnosti nestačí, aby se ze života vyloučila veškerá popudlivost, nelítostné odsuzování a ukvapenost v řeči. Pravá jemnost se neprojeví, dokud se budeme snažit prosazovat své já. V srdci musí přebývat láska. Důsledný křesťan jedná z pohnutek, které vycházejí z jeho hluboké vnitřní lásky k Mistru. Z kořenů jeho lásky ke Kristu vyrůstá nesobecký zájem o spolubližní. Láska dává tomu, kdo ji má v sobě, půvab, zdvořilost a krásu v chování. Prozařuje tvář a zpříjemňuje hlas. Zjemňuje a povznáší celou bytost.

Život se neskládá z velkých obětí a podivuhodných činů, ale hlavně z maličkostí. A nejčastěji prostřednictvím těchto maličkostí, které zdánlivě nestojí za povšimnutí, přichází do našeho života velké dobro nebo velké zlo. Naše selhání ve zkouškách, které na nás přicházejí právě v těchto maličkostech, utvářejí naše zvyky a kazí naši povahu. Když pak přijdou větší zkoušky, zastihnou nás nepřipravené. Jedině tehdy, jednáme-li ve zkouškách každodenního života zásadově, můžeme získat sílu k tomu, abychom stáli pevně a věrně v nejnebezpečnějších a nejobtížnějších situacích.

Sebekázeň

Nikdy nejsme sami. Máme společníka, ať si ho vyvolíme, nebo ne. Nezapomínejte, že ať jste kdekoli, ať děláte cokoli, všude je přítomen Bůh. Nic z toho, co bylo vyřčeno, vykonáno nebo se objevilo v myšlence, nemůže uniknout jeho pozornosti. Na každé své slovo a na každý svůj čin máte svědka - svatého Boha, který nenávidí hřích. Než promluvíte nebo něco učiníte, „vždy na to pomyslete. ^{MH 491} Jako křesťané jste členy královské rodiny, dětmi nebeského Krále. Neproneste jediné slovo a neučiňte nic, čím byste zneuctili „slavné jméno, které bylo nad vámi vysloveno“ (Jk 2,7).

Zkoumejte Kristův charakter a ustavičně se ptejte: "Co by dělal Ježíš, kdyby byl na mém místě?“ To by mělo být měřítkem naší povinnosti. Není-li to nutné, nechoďte do společnosti těch, kdo by svým chováním mohli oslabit váš záměr jednat správně, nebo kdo by mohli způsobit, že se poskvrní vaše svědomí. Ani mezi cizími lidmi, na ulici, v dopravních prostředcích a doma nedělejte nic, co by mělo sebenepatrnější nádech zla. Udělejte každý den něco k zlepšení, zkrásnění a zušlechtění někoho, koho Kristus vykoupil svou vlastní krví.

Jednejte vždy zásadově, nikdy ne impulzivně. Kroťte přirozenou prudkost své povahy mírností a laskavostí. Nehovte si v povrchním žertování. ať z vašich úst nevycházejí plytké vtipy. Nepřipusťte, aby se vám roztěkaly myšlenky. Je třeba je ukáznit a podřídit poslušnosti Kristu. Měly by se zabývat svatými věcmi. Pak budou díky Kristově milosti čisté a opravdové.

Potřebujeme mít stálý pocit zušlechťující síly čistých myšlenek. Jediná jistota pro každého člověka je správné myšlení. Jak člověk myslí ve svém nitru, takový je. Schopnost sebeovládání sílí cvičením. Co se napoprvé zdá těžké, je po stálém opakování lehčí a lehčí, až se správné myšlení a jednání stane zvykem. Chceme-li, můžeme se odvrátit od všeho, co je laciné a podřadné, a dosáhnout vyšší úrovně. Pak si nás mohou lidé vážit a budeme opravdově prožívat Boží lásku.

Pochvala a ocenění

^{MH 492} Navykněte si mluvit o druhých pěkně. Všímejte si dobrých vlastností těch, s nimiž se stýkáte, a co nejvíce přimhuřte oči nad jejich chybami a nedostatky. Jste-li v pokušení postěžovat si na něco, co někdo řekl nebo udělal, pochvalte něco z jeho činů nebo z jeho povahy. Pěstujte v sobě vděčnost. Chvalte Boha za jeho podivuhodnou lásku, která se projevila v tom, že dal Krista, aby za nás zemřel. Nevyplácí se myslet na vlastní nesnáze. Bůh nás vyzývá, abychom mysleli na jeho milosrdenství a na jeho nevýslovnou lásku, abychom ho mohli chválit.

Opravdoví pracovníci nemají čas na to, aby se zabývali nedostatky ostatních. Nemůžeme si dovolit bavit se chybami a nedostatky druhých. Pomluva je dvojsečná. Dopadá více na toho, kdo ji šíří, než na toho, kdo ji vyslechne. Kdo rozsévá semeno sváru a sporu, sklidí ve svém nitru jedovaté ovoce. Vyhledávání zlých stránek na druhých se v těch, kdo je vyhledávají, vyvine ve zlo. Zaměstnáváme-li se nedostatky druhých, měníme se sami v obraz těchto nedostatků. Díváme-li se však na Ježíše, mluvíme-li o jeho lásce a o dokonalosti jeho povahy, měníme se v jeho obraz. Rozjímáním o vznešeném ideálu, který před nás postavil Ježíš, se povzneseme do čistého, svatého ovzduší, do Boží přítomnosti. Přebýváme-li v něm, vyzařuje z nás světlo, které ozáří každého, kdo s námi přijde do styku.

Místo abychom kritizovali a odsuzovali druhé, říkejme si: "Musím pracovat pro své vlastní spasení. Spolupracuji-li s tím, který mě chce spasit, musím se bedlivě střežit. Musím ze svého života zapudit všechno zlo. Musím zvítězit nad všemi nedostatky. Musím se stát novým stvořením v Kristu. Místo abych oslaboval ty, kteří zápasí se zlem, mohu je posílit povzbudivými slovy." Jsme jeden k druhému velice lhostejní. Velmi často zapomínáme, že naši spolupracovníci potřebují sílu a dobrou náladu. Ujistěte je, že o ně máte zájem a že s nimi cítíte. ^{MH 493} Pomáhejte jim svými modlitbami a řekněte jim, že se za ně modlíte.

Trpělivost s chybujícími

Ne všichni, kteří tvrdí, že pracují pro Krista, jsou praví učedníci. Mezi těmi, kdo nesou Kristovo jméno a kdo se dokonce počítají k jeho pracovníkům, jsou někteří, kteří svou povahou nepředstavují Krista. Neřídí se Kristovými zásadami. Tito lidé jsou často příčinou rozpaků a zklamání svých spolupracovníků, kteří mají ještě málo křesťanských zkušeností. Nikdo však nemusí být sveden. Kristus nám dává dokonalý příklad. Vyzývá nás, abychom ho následovali.

Koukol bude mezi pšenicí až do konce času. Když sluhové ve své horlivosti přispět ke cti svého pána požádali hospodáře o dovolení, aby směli vytrhat plevel, jejich pán jim odpověděl: "Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně." (Mt 13,29.30)

Ve svém milosrdenství a shovívavosti Bůh trpělivě snáší lidi zvrácené, ba i falešné. Mezi vyvolenými apoštoly Kristovými byl i zrádce Jidáš. Může tedy být důvodem k překvapení nebo rozčarování skutečnost, že i dnes jsou mezi Kristovými pracovníky lidé s falešným srdcem? Jestliže ten, který umí číst v srdcích, mohl snášet toho, o němž věděl, že bude jeho zrádcem, s jakou trpělivostí bychom měli my snášet lidi, kteří chybují!

A ne všichni takoví jsou jako Jidáš. Dokonce ani ti ne, kdo mají zdánlivě nejvíc nedostatků. Prudký, prchlivý a sebevědomý Petr se často ukázal v mnohem nepříznivějším světle než Jidáš. Spasitel ho několikrát káral. Jaký život plný služby a obětí však prožil! Jaké svědectví o síle Boží milosti poskytl! Pokud jen můžeme, máme být druhým lidem tím, čím byl Ježíš svým učedníkům, když s nimi chodil a mluvil na zemi.

^{MH 494} Pokládejte se za misionáře, a to především mezi svými spolupracovníky. Získat jednoho člověka pro Krista často vyžaduje velmi mnoho času a práce. Když se člověk odvrátí od hříchu k spravedlnosti, andělé se zaradují. Myslíte si, že andělé, kteří bdí nad těmito lidmi, mají radost, když vidí, jak lhostejně s nimi jednají ti, kdo si říkají křesťané? Kdyby s námi Ježíš jednal tak, jak my často jednáme spolu navzájem, kdo z nás by pak mohl být spasen?

Pamatujte na to, že nedokážete číst v lidských srdcích. Neznáte pohnutky, které vedly k činům, které se vám zdají nesprávné. Je mnoho lidí, kterým se nedostalo správného vychování. Jejich povaha je pokažená, jsou tvrdí a drsní a zdají se být po všech stránkách pokřivení. Kristova milost je však může proměnit. Nezavrhujte je. Nevhánějte je do bezradnosti nebo zoufalství tím, že jim řeknete: "Zklamal jsi mě. Nebudu se snažit ti pomáhat." Několik slov, v dané chvíli ukvapeně pronesených, i když si myslíme, že byla zasloužená, může přetrhnout pouto vlivu, které mohlo připoutat jejich srdce k našemu.

Důsledný život, trpělivost, shovívavost a duch, který se nedá vyvést z míry, jsou vždy nejrozhodnějším důkazem a nejslavnostnější výzvou. Jestliže jste měli příležitosti a přednosti, které druzí neměli, uvažujte o tom a buďte vždy moudrými, pečlivými a laskavými učiteli.

Chcete-li získat jasný a silný otisk pečeti ve vosku, nevtlačujete do něj pečeť rychle a násilím. Pečlivě nasadíte pečeť do tvárného vosku a klidně a pevně ji stlačujete, až zatvrdne. Podobně jednejte i s lidmi. Působení křesťanského vlivu je tajemství jeho síly a závisí na tom, jak vytrvale projevujete Kristovu povahu. Pomáhejte chybujícím. Pomozte jim tím, že jim řeknete o svých zážitcích. ^{MH 495} Ukažte, jak vám trpělivost, laskavost a ochota ze strany vašich spolupracovníků dodala odvahu a naději, když jste se sami dopustili vážných chyb.

Až na posledním soudu se dozvíte, jaký vliv má laskavé a ohleduplné jednání na nedůsledné, nerozumné a nehodné lidi. Setkáme-li se s nevděkem nebo zradou biblických pravd, jsme pobouřeni a dáme najevo své pohrdání nebo rozhořčení. Na to provinilí čekají - jsou na to připraveni. Laskavá shovívavost je pak pro ně překvapením a často v nich probudí lepší pohnutky a vyvolá touhu po ušlechtilejším životě.

"Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Ga 6,1.2)

Všichni, kdo se prohlašují za Boží děti, by měli mít na mysli, že jako misionáři budou přicházet do styku se všemi druhy lidí. Jsou lidé jemní i drsní, skromní i pyšní, zbožní i pochybovační, vzdělaní i nevědomí, bohatí i chudí. ^{MH 496} Se všemi nelze jednat stejně. Všichni však potřebují laskavost a soucit. Vzájemným stykem bychom měli získat uhlazenost a jemnost. Jsme závislí jeden na druhém. Jsme k sobě těsně svázáni pouty lidského bratrství.

Prostřednictvím společenských vztahů se křesťanství dostává do styku se světem. Každý muž nebo žena, kteří se nechají vést Bohem, mají ozařovat temnou cestu těch, kdo lepší způsob jednání neznají. Společenský vliv, posvěcený Kristovým Duchem, musíme využít k přivádění lidí ke Spasiteli. Kristus nemá být ukryt v srdci jako vytoužený, posvátný a sladký poklad, aby se z něho těšil jen majitel. Máme mít Krista v sobě jako pramen vody, tryskající k věčnému životu a občerstvující každého, kdo s námi přijde do styku.