^{MH 161} Kristus nás nemiluje proto, že jsme ho my milovali jako první. Vždyť on zemřel za nás, „když jsme byli ještě hříšníky“. Nejedná s námi tak, jak si zasloužíme. Neodsuzuje nás, ačkoli naše hříchy zasluhují odsouzení. Rok po roce snáší naši slabost, nevědomost, nevděčnost a vzpurnost. Navzdory našemu bloudění, zatvrzelosti našeho srdce a zanedbávání jeho svatého slova je jeho ruka stále vztažena.

Milost je Boží přízeň nabízená lidem, kteří si ji nezaslouží. My jsme ji nehledali. Jejím posláním je vyhledat nás. Boha těší, když nám může darovat svou milost, ne protože jsme toho hodni, ale protože jsme toho naprosto nehodní. K uplatnění nároku na jeho milost nás opravňuje jedině naše velká bída.

Pán Bůh prostřednictvím Ježíše Krista vztahuje celý den svou ruku a zve hříšné a padlé. Chce přijmout všechny. Zve každého. Jeho slávou je odpustit i největšímu hříšníkovi. Vezme kořist mocnému, osvobodí zajatého, vytrhne hořící dřevo z plamene. Spustí zlatý řetěz své milosti do největších hloubek lidské zkaženosti a vyzvedne poníženého člověka poskvrněného hříchem.

^{MH 162} Každý člověk je předmětem laskavého zájmu toho, který dal svůj život, aby mohl přivést lidstvo zpátky k Bohu. Pečuje o hříšné a bezmocné lidi, kteří podléhají satanovým klamům a léčkám, tak jako se stará pastýř o ovce svého stáda.

Spasitelův příklad má být vzorem naší služby pro pokoušené a chybující. Máme druhým projevovat stejný zájem, soucit a shovívavost, jaké projevuje Spasitel nám. Říká: „Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (J 13,34) Bude-li v nás přebývat Kristus, budeme projevovat jeho nesobeckou lásku ke všem, s nimiž přicházíme do styku. Potkáme-li muže a ženy, kteří potřebují soucit a pomoc, nebudeme se ptát: „Jsou toho hodni?“, nýbrž: „jak jim mohu prospět?“

Božím dědictvím jsou chudí i bohatí, lidé s vysokým postavením i lidé stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, svobodní i zotročení. Ten, který dal svůj život, aby vykoupil člověka, vidí v každé lidské bytosti hodnotu, kterou nelze vyčíslit. V tajemství a slávě kříže můžeme poznat, jakou cenu připisuje Kristus člověku. ^{MH 163} Budeme-li si počínat také tak, pocítíme, že lidé, ať jsou sebezkaženější, mají příliš velkou cenu, než aby se s nimi smělo jednat chladně nebo s pohrdáním. Uvědomíme si, jak je důležité pracovat pro své bližní, aby mohli být vyzvednuti k Božímu trůnu.

Ztracená mince, o níž se mluví v Spasitelově podobenství, byla kusem stříbra, i když ležela ve špíně a smetí. Její majitelka ji hledala, protože mince měla cenu. Tak také každý člověk, jakkoli zkažený hříchem, je v Božích očích vzácný. Stejně jako na minci je vyryt obraz a nápis vládnoucí moci, tak člověk při svém stvoření nesl obraz a nápis Boží. Ačkoli je nyní vlivem hříchu tento obraz zničený a nezřetelný, zůstávají jeho stopy v každém člověku. Bůh chce takového jedince obnovit a vrátit mu svůj vlastní obraz spravedlnosti a svatosti.

Potřebujeme soucit

Jak málo projevujeme tutéž lásku a soucit, jaké projevoval Kristus ke zkaženým, hříšným a trpícím lidem, kteří jsou mrtví pro své viny a hříchy! Soucit a láska by nás měly pojit s Ježíšem těmi nejtěsnějšími pouty. Naším největším hříchem je necitlivé a tvrdé jednání člověka s člověkem. Mnozí si myslí, že představují Boží spravedlnost, a přitom vůbec neztělesňují Boží něžnost a velkou lásku. Často jsou ti, s nimiž jednáme chladně a přísně, pod tlakem pokušení. Satan bojuje s těmito lidmi a naše příkrá, nelaskavá slova je jen odradí a způsobí, že padnou za kořist moci pokušitele.

Jednat s lidmi je citlivá záležitost. Jen Bůh, který umí číst v srdcích, ví, jak přivést lidi k pokání. Jen jeho moudrost nám přinese úspěch ve styku se ztracenými. Můžete se třeba hrdě vztyčit s pocitem „Jsem lepší než ty“, a je jedno, jsou-li vaše slova pravdivá nebo nakolik je vaše tvrzení přesné, protože žádný člověk se tím nezmění. ^{MH 164} Jen Kristova láska, projevená slovy a skutky, najde cestu k srdci - tam, kde stále opakované rady nebo argumenty nic nezmohou.

Potřebujeme víc křesťanské lásky. Nejen k těm, kdo se nám zdají být bez chyb, nýbrž i k chudým, trpícím, bojujícím lidem, kteří často podlehnou chybám, kteří hřeší a činí pokání, kteří jsou pokoušeni a propadají malomyslnosti. Máme navštěvovat své bližní tak jako náš milosrdný Velekněz a přitom citlivě a s láskou chápat jejich slabosti.

Kristus zval vyvrhele, publikány a hříšníky. Těmito lidmi druzí opovrhovali, avšak On je svou láskou a dobrotou přitahoval. Jediný druh lidí, které Kristus nestrpěl, byli ti, kteří ve své samolibosti stáli stranou a dívali se na druhé spatra.

Kristus nás vyzývá: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (L 14,23) Chceme-li být poslušni této výzvy, musíme jít k lidem, kteří žijí kolem nás, ale i k těm, kteří bydlí daleko. „Publikáni a nevěstky“ musí slyšet Spasitelovo pozvání. Laskavostí a shovívavostí Božích poslů se pozvání stane úžasnou silou, která pozvedne ty, kteří zapadli do nejhlubšího bahna hříchu.

Křesťanské pohnutky vyžadují, abychom pro lidi, které se satan pokouší zahubit, pracovali s vytrvalou cílevědomostí, s neochabujícím zájmem a se stále rostoucí naléhavostí. Nic nesmí ochladit opravdové, upřímné úsilí o záchranu ztracených.

Všimněte si, že v celém Božím slově se projevuje naléhavé přání, úpěnlivá prosba k mužům a ženám, aby přišli ke Kristu. Musíme se chopit každé příležitosti a v soukromí i na veřejnosti uvádět všechny argumenty a využít všechny závažné pohnutky k tomu, abychom přivedli lidi ke Spasiteli. Se vší naléhavostí je musíme vést k tomu, aby vzhlédli k Ježíši a přijali jeho život sebezapření a oběti. ^{MH 165} Musíme ukázat, co od nich očekáváme. Mají Kristu způsobit radost tím, že využijí každý jeho dar, aby poctili jeho jméno.

Spaseni v naději

„Jsme spaseni v naději.“ (Ř 8,24) Hříšníci se musejí dovědět, že pro ně není ještě pozdě, aby přijali odpuštění a stali se vyrovnanými lidmi. Kristus poctil člověka svou důvěrou, a tím mu ukázal, že si ho váží. I s těmi, kteří padli nejhlouběji, jedná s úctou. Kristu působilo stálou bolest, když se setkával s nepřátelstvím, zkažeností a nečistotou. Nikdy však na sobě nedal znát, že je tím překvapen nebo že ho to uráží. Ať se setkal s jakýmikoli zlozvyky, se sebesilnějšími předsudky nebo se sebezvrhlejšími vášněmi, jednal s lidmi s důstojností a soucitnou něžností. Máme-li jeho Ducha, budeme pohlížet na všechny lidi jako na své bratry, kteří prožívají podobná pokušení a zkoušky, často padají a snaží se opět povstat, bojují s malomyslností a nesnázemi a touží po lásce a pomoci. Pak s nimi budeme jednat tak, abychom je neodrazovali nebo neodsuzovali, nýbrž abychom v jejich srdcích probouzeli naději. ^{MH 166} Jestliže je takto povzbudíme, mohou pak s důvěrou říct: „Neraduj se nade mnou, má nepřítelkyně. Padla-li jsem, povstanu, sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin. Chci nést Hospodinův hrozný hněv, protože jsem proti němu hřešila, dokud on neurovná můj spor a nezjedná mi právo. Vyvede mě na světlo a uzřím jeho spravedlnost.“ (Mi 7,8.9)

Bůh „shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich.“ (Ž 33,14.15)

Přikazuje nám, abychom ve styku s pokoušenými a zbloudilými měli na mysli radu: "Dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení." (Ga 6,1) Budeme-li si uvědomovat své vlastní slabosti, budeme mít pochopení pro slabosti druhých.

„Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal?“ (1 K 4,7) „Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“ (Mt 23,8) „Proč tedy soudíš svého bratra? Proč zlehčuješ svého bratra? ... Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.“ (Ř 14,10.13)

Umění napomínat

Je vždy ponižující, vytýkáme-li někomu chyby. Nikdo by neměl zbytečným káráním ještě zhoršovat to, co se stalo. Dosud nikdo se výtkami nenapravil, ale mnozí jimi byli odrazeni a zatvrdili svá srdce. Něžné, laskavé, přátelské chování může zachránit bloudícího a přikrýt množství hříchů.

Apoštol Pavel pokládal za nutné vytknout nepravosti, přitom se však velice svědomitě snažil dát najevo, že je přítelem zbloudilých. Jak úzkostlivě jim vysvětloval, proč tak činí! Vyložil jim, jak ho bolí, že jim způsobuje bolest. Projevil důvěru a náklonnost k těm, kdo bojují o vítězství nad hříchem.

Řekl: „Psal jsem vám ve velké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami - ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám.“ (2 K 2,4) ^{MH 167} „A jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval... Nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání... Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně... Tím jsme se potěšili.“ (2 K 7,8-13)

„Mám radost, že se na vás mohu ve všem spolehnout.“ (2 K 7, 16) „Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. Vždyť právem tak smýšlím o vás všech, protože vás všechny mám v srdci...“ (Fp 1,3-7) „Moji bratři, které miluji a po nichž toužím, jste mou radostí a slávou; proto stůjte pevně v Pánu, milovaní.“ (Fp 4, I ) „Nyní jsme zase živi, když vy pevně stojíte v Pánu.“ (1 Te 3,8)

Pavel psal těmto bratrům jako „svatým v Kristu Ježíši“, avšak nepsal jim jako těm, kdo mají dokonalou povahu. Psal jim jako mužům a ženám, kteří bojují s pokušením a jimž hrozí, že podlehnou. Ukázal jim na „Boha pokoje, který vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše“. Ujistil je, že "pro krev stvrzující věčnou smlouvu ... vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista“ (Žd 13,20.21).

Uvědomuje-li si ten, kdo se dopustil chyby, svůj nedostatek, buďte opatrní, abyste nepošlapali jeho sebeúctu. Nezraňujte ho nezájmem nebo nedůvěrou. ^{MH 168} Neříkejte: „Dříve než ti začnu věřit, počkám, jestli ve svém předsevzetí vytrváš.“ Právě tato nedůvěra často způsobí, že pokoušený klopýtne.

Měli bychom se snažit pochopit slabosti druhých. Víme toho málo o tom, jak v nitru trpí ti, kdo jsou spoutáni řetězy tmy a jimž se nedostává rozhodnosti a duchovní síly. Ten, koho trápí výčitky svědomí, je v nejžalostnějším stavu. Je jako omráčený, potácející se a klesající do prachu. Nevidí jasně. Mysl je zatemněna, neví, co má dělat. Mnoho takových lidí je okolím nepochopeno a nedoceněno, jsou plní problémů a úzkosti. Jsou jako ztracené zbloudilé ovce. Nenacházejí Boha, a přece tak silně touží po odpuštění a pokoji.

Nepronášejte prosím jediné slovo, které by mohlo bolest ještě více prohloubit. Člověku, který je unaven hříšným životem a neví si rady, kde najít lék, poukažte na laskavého Spasitele. Vezměte ho za ruku, pozvedněte ho, dodejte mu odvahu a naději. Pomozte mu, aby se chopil Spasitelovy ruky.

Nenechte se zmalomyslnit

Příliš rychle lámeme hůl nad lidmi, kteří okamžitě nereagují na naše snažení. Neměli bychom však ustávat v práci pro člověka, pokud existuje nějaký paprsek naděje. Lidé mají velkou hodnotu a našeho obětavého Vykupitele stáli příliš mnoho, než abychom je mohli tak lehce ponechat moci pokušitele.

Je třeba, abychom se vcítili do situace pokoušených. Zvažme, jaká je moc dědičnosti, vliv špatné společnosti a závadného prostředí a síla zlozvyků. Můžeme se divit, že působením takových vlivů se mnozí zkazí? Můžeme se divit, že se jen neochotně podřizují snahám o nápravu?

Často právě lidé, kteří se zdáli být hrubí a málo slibní, se stanou nejoddanějšími vyznavači a obhájci evangelia, když jsou jím osloveni. Nejsou zkaženi skrznaskrz. Pod odpudivým zevnějškem se skrývají dobré impulzy, které je možné roznítit. ^{MH 169} Bez pomocné ruky se mnozí z nich sami neuzdraví, ale trpělivým, vytrvalým úsilím mohou být pozvednuti. Takoví potřebují slyšet něžná slova, vidět laskavý přístup a dostat účinnou pomoc. Potřebují takovou radu, která by neuhasila slabý záblesk odvahy v srdci. To by měli vědět všichni, kdo s nimi přicházejí do styku.

Budou i takoví, kteří tak dlouho klesali a ničili své duševní síly, že se v životě už nikdy nestanou tím, čím mohli být za příznivějších podmínek. Avšak zářivé paprsky Slunce spravedlnosti mohou vniknout do jejich nitra. Je jejich výsadou prožívat život, který je ve shodě s Božím životem. Vštěpujte do jejich myslí povznášející, zušlechťující myšlenky. Svým životem jim ukažte rozdíl mezi nemorálností a čistotou, tmou a světlem. Ať z vašeho příkladu poznají, co znamená být křesťanem. Kristus může pozvednout i ty nejhříšnější a postavit je tam, kde budou uznáni za Boží děti, za Kristovy spoludědice věčného dědictví.

Divem Boží milosti mohou být mnozí zmocněni k užitečnému životu. Cítí-li se opovrhovaní a opuštění, úplně zmalomyslnějí. Přitom mohou vypadat vyrovnaně a lhostejně. Avšak tupost, která zdánlivě beznadějně brání jejich změně, působením Ducha svatého pomine. Nechápavá, zatemněná mysl se probudí. Otrok hříchu bude osvobozen. Neřest zmizí a nevědomost bude překonána. Vírou, která působí skrze lásku, bude srdce očištěno a mysl osvícena.