EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


13. Radost v Pánu

Cesta ke Kristu


Rejstřík - na začátek na začátek

13. Radost v Pánu

Dítky Boží jsou povolány k tomu, aby byly zástupci Kristovými a jako takové zjevovaly dobrotu a milost Páně. Jako Ježíš nám představoval skutečnou povahu Otce, tak máme my ukazovat Krista světu, jenž nezná jeho něžnou a soucitnou lásku. Ježíš pravil: "Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa." "Já v nich a ty ve mně, ... aby svět poznal, že ty jsi mě poslal" (Jan 17,18.23). Apoštol Pavel praví učedníkům Ježíšovým: "Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým", "všichni jej znají a mohou číst"(2 Kor 3,3.2). V každém ze svých dítek posílá Ježíš dopis světu. Jsi-li následovník Kristův, posílá v tobě Kristus dopis rodině, obci, ulici v níž žiješ. Ježíš přebývající v tobě, chce mluvit k srdcím těch, kdo ho ještě neznají. Možná že nečtou Bibli, nebo neslyší hlas, který k nim promlouvá z jejích stránek, nevidí lásku Boží v jeho díle. Jsi-li pravým zástupcem Ježíšovým, pochopí možná právě skrze tebe něco z dobrotivosti Boží a začnou Boha milovat a sloužit mu.

Křesťané jsou ustanoveni za světlonoše na cestě do nebe. Mají zrcadlit světu světlo, jež dostávají od Krista. Jejich život a jejich povaha by měly být takové, aby skrze ně druzí nabyli představu o Kristu a o jeho službě.

Představujeme-li opravdu Krista, pak službu jemu ukážeme tak přitažlivě, jaká ve skutečnosti je. Křesťané, kteří jsou stále jen zachmuření a zarmoucení, kteří jen reptají a stěžují si, představují druhým nesprávně Boha a křesťanský život. Vzbuzují dojem, že Bůh si nepřeje, aby jeho děti byly šťastné, a tím podávají o svém nebeském Otci falešné svědectví.

Satan jásá, když se mu daří svést Sítky Boží k nevěře a vehnat je do zoufalství. Má radost, když vidí, jak nedůvěřujeme Bohu, jak pochybujeme o jeho ochotě a moci zachránit nás. Dělá mu dobře, když nás svede k představě, že Bůh nám chce svými zásahy škodit. Satan se také snaží vylíčit Pána tak, jako by v něm nebylo soucitu, ani slitování. Překrucuje pravdu o něm. Vnukává nám falešné představy o Bohu; a my, místo abychom lpěli na pravdě o svém nebeském Otci, přemýšlíme příliš často o satanových výmyslech a zneuctíváme Boha tím, že mu nedůvěřujeme a reptáme proti němu. Satan se neustále snaží, aby náboženský život učinil pochmurným. Chce. aby se nám zdál namáhavý a těžký; a když křesťan projevuje tento názor na náboženství ve svém životě, podporuje svou nevěrou satanův klam.

Mnozí lidé se na své pouti životem stále zabývají svými chybami a pády, připomínají si svá zklamání a jejich srdce je plné smutku a malomyslnosti. Když jsem byla v Evropě, psala mi jedna sestra. která tomu podléhala. Byla v hluboké depresi a prosila mě o několik povzbudivých slov. Přečetla jsem si její dopis s vřelým zájmem. Následující noci se mi zdálo, že jsem v zahradě a jakýsi muž, který vypadal jako majitel zahrady, mě prováděl po jejích cestičkách. Trhala jsem květiny a radovala se z jejich vůní, když tu ona sestra, která šla po mém boku, mě upozornila na několik nevzhledných šípkových keřů, které jí stály v cestě. Naříkala a rmoutila se. Nenásledovala našeho průvodce po cestě, nýbrž zašla mezi šípkové hloží a trní. Bědovala: "Není to škoda, že tak nádherná zahrada je zohyzděna trním?" Průvodce na to odpověděl: "Nestarej se o trní, to tě jen popíchá a zraní. Trhej růže, lilie a karafiáty."

Což jsi v životě neprožil nějaké příjemné chvíle? Neměl jsi v životě nějaký krásný okamžik, kdy se tvé srdce radostí rozbušilo v odpovědi na volání Ducha Božího? Přehlížíš-li jednotlivé úseky svého života, což nenacházíš nějaké příjemné vzpomínky? Což nejsou na tvé cestě na každém kroku zaslíbení Boží jako vonící květiny? Nechceš, aby jejich krása a půvab plnily tvé srdce radostí?

Trní a hloží tě jenom raní a zarmoutí; trháš-li však jen takové věci a dáváš-li je druhým, pak nejen pohrdáš dobrotivostí Boží, ale nebráníš tím i druhým, aby kráčeli cestou života?

Nejednáme moudře, když se zabýváme jen truchlivými vzpomínkami na to, co jsme prožili, když vzpomínáme jen na nespravedlnosti a zklamání, jež nás potkala, stále o nich mluvíme, lkáme nad nimi, až nás přemůže malomyslnost. Malomyslný je plný chmur, zapuzuje světlo Boží ze svého srdce a vrhá stín na cestu druhých.

Děkujme Bohu za jasné obrazy, které nám poskytuje. Sesbírejme požehnaná ujištění o jeho lásce, abychom je měli stále na očích: Syn Boží, který opouští trůn svého Otce, odívá své Božství lidskou podobou, aby mohl zachránit člověka z moci satanovy; vítězství, které Kristus vybojoval pro nás a které otevřelo člověku nebe a odhalilo lidskému zraku pohled na království, v němž Bůh zjevuje svou slávu; padlé lidstvo vyzdvižené z propasti zkázy, do níž je srazil hřích, přivedené zpět do společenství s věčným Bohem, vyšlé z Božské zkoušky vírou v našeho Vykupitele, oděné spravedlností Kristovou, povýšené k jeho trůnu - to jsou obrazy, o nichž máme podle vůle Boží přemýšlet.

Pochybujeme-li o lásce Boží a nevěříme-li v zaslíbení Boží, zneuctíváme tím Boha a zarmucujeme jeho svatého Ducha. Jak by se cítila matka, kdyby si její děti stále na ni stěžovaly, jako by to s nimi nemyslela dobře, ačkoli celý svůj život usilovala o to, aby se jim vedlo dobře a aby měly pohodlí? Představte si, že by pochybovaly o její lásce, to by jí zlomilo srdce. Jak by se cítil kterýkoli z rodičů, kdyby s ním jeho děti takto jednaly? A co si může náš nebeský Otec myslet o nás, když nevěříme v jeho lásku, jež ho vedla k tomu, že dal svého jednorozeného Syna, abychom my mohli žít? Apoštol píše: "On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?" (Řím 8,32). A přesto tak mnozí říkají, i když ne slovy, ale svými činy: "Pán tím nemyslí mne. Snad miluje druhé, ale mne nemiluje."

Všechny tyto myšlenky škodí tvému duchovnímu životu, neboť každé slovo pochybnosti, jež vyslovíš, přivolává satanovo pokoušení, posiluje v tobě pochybovačnost a zarmucuje anděly, kteří ti pomáhají. Pokouší-li tě satan, nevypouštěj ze svých úst ani slovo pochyb nebo malověrnosti. Dopřeješ-li sluchu jeho našeptávání. naplní se tvá mysl nedůvěrou a myšlenkami na vzpouru. Vyslovuješ-li své pocity, zapůsobí každá vyslovená pochybnost zpětně na tebe, a kromě toho zapustí jako semínko kořeny v srdci druhých lidí a přinese tam své plody; vliv tvých slov už možná nepůjde napravit. Sám se třeba vyprostíš z pokušení a osidel satanových, ti však, kdo byli zasaženi tvým vlivem, nebudou se už moci zbavit nevíry, kterou jsi jim vnukl. Jak je tedy důležité, abychom mluvili jen o těch věcech, jež poskytují duchovní sílu a život!

Andělé pozorně naslouchají, jakou zprávu přinášíš světu o svém nebeském Mistru. Mluv tedy o tom, jenž žije, aby tě zastupoval před Otcem. Podáš-li ruku příteli k pozdravu, měj na rtech a v srdci chválu Hospodinu. To přivede také jeho myšlenky k Ježíši.

Všichni lidé procházejí zkouškami, prožívají žal jenž lze těžko snést, pokušení, jimž je těžké odolat. Nevyprávěj o svých starostech svým bližním, lidem smrtelným, ale předkládej je na modlitbě Bohu. Přijmi zásadu, že nikdy nevyslovíš ani slůvko pochyb nebo malomyslnosti. Slovy naděje a čistou radostí můžeš mnoho přispět k tomu, aby se prozářil život druhých a aby se posílilo jejich úsilí.

Mnohý statečný člověk je těžce sužován pokušením a málem podléhá v boji se sebou a s mocí satanovou. Nepřipravuj takového člověka o odvahu v jeho těžkém boji. Potěšuj jej slovy naděje, jež ho povzbudí na jeho cestě. Takto může z tebe vyzařovat světlo Kristovo. "Nikdo z nás nežije sám sobě" (Řím 14,7). Svým bezděčným vlivem můžeme povzbudit druhé a posílit je, nebo je můžeme odradit a zapudit od Krista a od pravdy.

Mnozí lidé mají mylnou představu o životě Kristově a o jeho povaze. Myslí si, že se mu nedostávalo tepla a jasu, že byl vážný, přísný, že neznal radost. V mnoha případech je těmito chmurnými názory zabarven celý náboženský život.

Často se říká, že Ježíš plakal, ale že není známo, že.by se kdy smál. Náš Spasitel byl vskutku mužem bolesti, jemuž nebyl cizí zármutek a žal, protože své srdce otevřel všem lidským bídám. Ačkoli však žil životem plným sebezapření, námahy a starostí, nebyl jeho duch zkroušen. Jeho tvář nenesla známek žalu a nespokojenosti, nýbrž byla vždy pokojná a jasná. Jeho srdce bylo zdrojem života; a kamkoli zavítal, tam přinesl klid a mír, radost a štěstí.

Náš Spasitel byl vždy hluboce vážný a opravdový, nikdy však nebyl zachmuřený nebo mrzutý. Život těch, kdo si ho vyvolili za svůj obraz a napodobují ho, bude vyplněn vážnými úmysly; takoví budou mít hluboký pocit osobní odpovědnosti. Zmizí lehkovážnost, přestane nevázané veselí a nevybíravé žertování; náboženství Ježíšovo přináší pokoj jako klidný vodní proud. Neuhašuje světlo radosti, nepotlačuje veselost, nezachmuřuje rozzářenou, usměvavou tvář. Kristus nepřišel na svět, aby si dal sloužit, nýbrž aby sloužil; a máme-li jeho lásku v srdci, budeme následovat jeho příkladu.

Obíráme-1i se v mysli stále jen nelaskavými a nespravedlivými skutky druhých, shledáváme, že je nemožné, abychom je milovali tak, jak Kristus miluje nás; zabývají-li se však naše myšlenky podivuhodnou láskou a milosrdenstvím, které k nám cítí Kristus, bude se z nás šířit týž duch na druhé. Měli bychom se navzájem milovat a ctít, bez ohledu na chyby a nedostatky, jež nemůžeme přehlédnout. Měli bychom se zdokonalovat v pokoře, měli bychom se učit nespoléhat na sebe a mít trpělivost a shovívavost k chybám druhých. To z nás vypudí všechno úzkoprsé sobectví; staneme se ušlechtilými a laskavými.

Žalmista praví: "Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost" (Žalm 37,3). "Doufej v Hospodina." Každý den má své břemeno, své starosti a těžkosti; jak snadno nás to strhne při setkání s jinými, abychom hovořili o svých nesnázích a zkouškách. Kolik jen na nás doléhá zbytečných nesnází, kolik v sobě chováme domnělých obav, kolik úzkostí nás tísní, že by někdo mohl myslet, že nemáme soucitného, laskavého Spasitele, jenž je ochoten vyslechnout všechny naše prosby a být nám účinnou pomocí, kdykoli to potřebujeme.

Někteří lidé žijí ve stálém strachu a připravují si zbytečné starosti. Každý den se setkávají s důkazy lásky Boží, každý den přijímají hojnost darů jeho prozřetelnosti, avšak oni tato požehnání nevidí. Zabývají se v myšlenkách ustavičně něčím nepříjemným, čeho se obávají, že by mohlo přijít; nebo možná mají nějakou svízel, třeba malou, jež jim zaslepuje oči,takže nevidí četné věci, za něž by měli být vděční. Těžkosti, s nimiž se potkávají, by je měly přivádět k Bohu, jedinému zdroji pomoci; místo toho je od Boha odvádějí, protože v nich vyvolávají nepokoj.

Počínáme si správně, když jsme takto nedůvěřiví ? Proč bychom měli být nevděční, proč bychom neměli věřit? Ježíš je náš přítel; celé nebe se zajímá o naše blaho. Neměli bychom připustit, aby zmatky a starosti každodenního života znepokojovaly naši mysl a zachmuřovaly naše čelo. Připustíme-li to totiž, najdeme vždy něco, co nás souží a znepokojuje. Neměli bychom dopustit, aby nás sužovala nějaká úzkost, neboť úzkostlivost nás jen deptá a vyčerpává, aniž nám pomáhá snášet zkoušky.

Máš možná potíže v zaměstnání, budoucnost se ti možná jeví chmurná, hrozí ti možná ztráty - neklesej však na mysli; slož své břímě na Boha a zachovej klid a pokojnou mysl. Modli se o moudrost, abys mohl správně řídit své záležitosti a zabránit ztrátám a pohromám. Přičiň se ze všech sil, abys dosáhl příznivých výsledků. Ježíš slibuje svou pomoc, nikoli však bez našeho přičinění. Když jsi učinil všechno, co jsi mohl učinit, pak spoléhej na svého nebeského Pomocníka a přijmi radostně výsledek.

Není vůlí Boží, aby jeho dítky klesaly pod tíhou starostí. Náš Pán nás neklame. Neříká nám: "Neboj se; na vaší cestě není nebezpečí." Ví, že nás čekají zkoušky, že na nás číhá nebezpečí a podle toho s námi jedná. Nemá v úmyslu vzít svůj lid ze světa hříchu a zla, nýbrž ukazuje jim, kde je neselhávající útočiště. Kristus se modlil k Bohu za své učedníky: "Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého" (Jan 17,15). Praví: "Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět" (Jan 16,33).

Ve svém kázání na hoře učil Kristus své učedníky, že je nutné důvěřovat Bohu. Tato vzácná poučení jsou určena k povzbuzení dítek Božích ve všech dobách a dodnes je v nich plno naučení a útěchy. Spasitel poukázal svým následovníkům na ptáky pod nebem, kteří švitoří své chvalozpěvy nezatěžováni starostmi, protože "nesejí a nežnou". A přesto se stará nebeský Otec o jejich potřeby. Spasitel se nás ptá: "Což vy nejste o mnoho cennější"? (Mat 6,26). Ten, jenž se tak stará o lidi a zvířata, otvírá svou ruku a sytí všechny tvory. Nenechá bez povšimnutí ani ptáky pod nebem, nedává jim sice potravu až do zobáku, ale stará se o jejich potřeby. Ptáci si musejí sami nasbírat semínka, která pro ně připravil. Musejí si sami připravit vše potřebné ke stavbě hnízd. Musejí krmit svá mláďátka. Jdou za svou prací se zpěvem, neboť "váš nebeský Otec je živí". A "což nejste o mnoho cennější ?" Nejste vy, kteří ctíte Boha a jste vybaveni rozumem a schopností žít duchovně, mnohem cennější než ptáci v ovzduší? Zdali se ten, jenž nás stvořil, jenž udržuje náš život, ten, jenž nás vytvořil k svému božskému obrazu, nepostará o naše potřeby, budeme-li v něho věřit?

Kristus upozornil své učedníky na luční květiny, jež rostou v bohaté rozmanitosti a honosí se prostou krásou, kterou jim dal nebeský Otec jako výraz lásky k člověku. Pravil: "Podívejte se na polní lilie, jak rostou." Krása a prostota těchto polních květin zdaleka překonává nádheru Šalomounovu. Nejskvělejší šat vyrobený nejobratnějšími umělci nesnese srovnání s přirozeným půvabem a zářící krásou květin, jež stvořil Bůh. Ježíš se ptá: "Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?" (Mat 6,28.30). Jestliže Bůh, největší umělec, dává prostým květinám, jež za den uvadnou, tak tajemné a pestré barvy, oč větší péči projeví o ty, kdo jsou stvořeni k jeho obrazu? Toto poučení Kristovo je výtkou ustaraným myšlenkám, obavám a pochybnostem nevěřícího srdce.

Pán si přeje, aby všichni jeho synové a dcery byli šťastní, pokojní a poslušní. Ježíš praví: "Svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí." "To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná" (Jan 14,27; 15,11).

Štěstí, vyhledávané ze sobeckých pohnutek, štěstí, jež nevyplývá z plnění povinností, je nezdravé, vrtkavé a pomíjivé; rychle mizí a zanechává v nás pocit samoty a smutku. Radost a uspokojení je však v Boží službě; křesťan přece nemusí bloudit po nejistých cestách; nemusí zbytečně litovat a vystavovat se zklamání. Nemáme-li radost z tohoto života, můžeme se ještě stále radovat z vyhlídky na život budoucí.

Už zde na zemi mohou mít křesťané radost ze společenství s Kristem; mohou se hřát ve světle jeho lásky, mohou nacházet stálou útěchu z jeho přítomnosti. Každý krok v životě nás může přiblížit k Ježíši, může nám přinést hlubší prožitek lásky Boží a může nás přivést o krok blíže k blaženému domovu pokoje. Nepřestávejme proto věřit, nýbrž mějme silnou víru, silnější než kdy předtím. "Až potud nám pomáhal Hospodin" (1 Sam 7,12), a bude nám pomáhat až do konce. Pohleďme na památníky toho, co vykonal Pán, aby nás potěšil a zachránil z rukou zhoubce. Mějme stále v čerstvé paměti všechny projevy milosti, kterými nás Bůh zahrnul - slzy, které nám setřel z očí, bolesti, které utišil, úzkosti, které zahnal, obavy, které rozptýlil, potřeby, které uspokojil, požehnání, která udělil - a tím se posilňujme pro to, co nás ještě čeká na zbytku naší pouti.

Musíme sice počítat s tím, že v nastávajícím zápase nás čekají nové těžkosti, můžeme se však podívat na to, co přijde a říci:"Až potud pomáhal nám Hospodin." "Tvá síla ať je stálá jako tvé dny" (5 Moj 33,25). Zkoušky, které nám nastanou, nebudou větší než síla, kterou dostaneme, abychom je nesli. Pracujme tedy tam, kde k tomu najdeme příležitost, a věřme, že ať přijde cokoli, dostane se nám síly úměrné zkoušce.

Zanedlouho se rozevřou brány nebes, aby dítky Boží vešly a z úst Krále slávy uslyší požehnání, jež bude znít jejich uším jako nejlíbeznější hudba: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa" (Mat 25,34).

Pak budou vykoupení uvítáni v domově, který pro ně připravuje Ježíš. Jejich společníky tam nebudou pozemští hříšníci, lháři, modloslužebníci, nečistí a nevěřící, nýbrž se budou družit s těmi, kdo přemohli satana a Boží milostí dospěli k dokonalosti charakteru. Každý sklon k hříchu, každá nedokonalost, kterou měli na zemi, je smyta krví Kristovou a dostane se jim vznešenosti jeho slávy, která zdaleka překoná skvělost slunce. Bude z nich vyzařovat mravní krása, dokonalost povahy Kristovy, překonávající ještě tuto vnější nádheru. Bezhříšní stanou před velkým bílým trůnem a budou sdílet důstojnost a výsady andělů.

Z hlediska tohoto slavného dědictví, které může být jeho, "zač získá člověk svůj život"? (Mat 16,26). Ať je sebechudší, má v sobě bohatství a důstojnost, jež mu svět nemůže dát. Člověk vykoupený a očištěný od hříchu, se všemi svými ušlechtilými schopnostmi věnovanými službě Boží, má nepřekonatelnou cenu. Nad jedním vykoupeným člověkem je radost v nebi v přítomnosti Boha a svatých andělů, radost, jež se projeví v písních svatého vítězství.

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy