EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


11. Modlitba jako přednost

Cesta ke Kristu


Rejstřík - na začátek na začátek

11. Modlitba jako přednost

Prostřednictvím přírody, zjevením, svou prozřetelností a vlivem svého Ducha k nám Bůh promlouvá. To však nestačí; i my musíme otevřít Pánu svá srdce. Abychom měli duchovní život a duchovní sílu, musíme být v živém spojení s naším nebeským Otcem. I když se k němu upínáme svou myslí, i když přemýšlíme o jeho díle, jeho milosti a požehnáních, není to, v plném slova smyslu, spojení s ním. Abychom měli společenství s Bohem, musíme se k němu obracet o radu v záležitostech svého každodenního života.

Modlitba je otevření srdce Bohu jako příteli. Není jí třeba proto abychom sdělili Bohu, jací jsme, nýbrž abychom jej mohli přijmout do srdce. Modlitba nepřivádí Boha k nám, nýbrž přivádí nás k Bohu.

Když žil Ježíš na zemi, učil své učedníky, jak se mají modlit. Radil jim, aby své každodenní potřeby předkládali Bohu a přenechali mu všechny své starosti. Ježíšovo ujištění, že jejich prosby budou vyslyšeny, platí i pro nás.

Sám Ježíš, když žil na zemi, se často modlil. Spasitel vzal na sebe naše potřeby a slabosti, stal se žadatelem, prosebníkem za nás a hledal u svého Otce novou sílu, aby, zmocněn pro svůj úkol a zkoušky, mohl pokračovat v díle. Kristus je ve všem naším příkladem. Je nám bratrem v našich slabostech, "vždyť na sobě zkusil všechna pokušení jako my" (Žid 4,15); jeho bezhříšná přirozenost se s odporem odvracela od zla; poznal boje a bolesti člověka ve světě hříchu. Protože byl člověkem, byla mu modlitba nutností. Ve spojení se svým Otcem nacházel útěchu a radost. Jestliže Spasitel, Syn Boží, pociťoval potřebu modlitby, oč více by měli potřebu vroucí stálé modlitby pociťovat slabí, hříšní smrtelníci!

Náš nebeský Otec čeká na to, aby nám mohl plně požehnat. Je naší výsadou pít plnými doušky ze studnice bezmezné lásky. Není proto divné, že se modlíme tak málo? Bůh je ochoten vyslechnout upřímnou modlitbu i toho nejskromnějšího ze svých dětí, a přesto se zdráháme přednést Bohu své potřeby. Co si mohou nebeští andělé myslet o ubohých, bezmocných lidech, podléhajících pokušením, když Boží srdce ve své nekonečné lásce po nich touží, je ochotné jim dát více, než oč mohou žádat nebo nač mohou pomyslet? Lidé tak málo prosí, a mají tak málo víry. Andělé se s radostí sklánějí před Bohem, jsou rádi v jeho blízkosti. Setkávání s Bohem pokládají za svou největší radost; naproti tomu se zdá, že lidé, kteří potřebují tolik pomoci, jež jim může poskytnout jen Bůh, žijí spokojeně bez světla Ducha Božího, bez jeho společenství.

Temnota zla obklopuje ty, kdo zanedbávají modlitbu. Našeptávaná pokušení nepřítele je svádějí k hříchu, protože nepoužívají výsady, kterou jim dal Bůh ustanovením modlitby. Proč by měli mít synové a dcery Boží nechuť se modlit, když modlitba je klíčem v rukou věrných, jímž se otevírá nebeská pokladnice nezměrných pokladů Všemohoucího? Bez nepřetržité modlitby a pilného bdění jsme v nebezpečí, že v nás poroste lhostejnost a že sejdeme z pravé cesty. Nepřítel se neustále snaží zatarasit nám cestu k trůnu milosti, abychom vroucí modlitbou a opravdovou vírou nemohli získat milost a sílu odolat pokušení.

Smíme očekávat, že Bůh vyslechne a odpoví na naše modlitby na základě určitých podmínek. Jednou z prvních podmínek je vědomí, že potřebujeme jeho pomoc. Bůh dává zaslíbení: "Já vyleji vody v místa vyprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi" (Iz 44,3). Ti, kdo lační a žízní po spravedlnosti, kdo touží po Bohu, si mohou být jisti, že se jim jejich přání vyplní. Srdce se nejprve musí otevřít vlivu Ducha, nebo jinak nemůže požehnání Boží přijmout.

Naše velká potřeba je sama o sobě nejvýmluvnějším důkazem mluvícím v náš prospěch. Pán si však přeje, abychom se k němu obraceli se svými prosbami. Praví: "Proste, a bude vám dáno.""A on, který neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?" (Mat 7,7; Řím 8,32)

Trpíme-li ve svých srdcích nepravost, lpíme-li na nějakém vědomém hříchu (Žalm 66,18), Pán nás nevyslyší; modlitbu kajícího, zkroušeného člověka však Bůh přijme vždy. Napravíme-li všechny spáchané křivdy, můžeme věřit, že Bůh naše prosby vyslyší. Naše vlastní zásluhy nebudou nikdy naším doporučením přízni Boží; jen Ježíšova spravedlnost nás spasí, jen jeho krev nás očistí; na nás však je, abychom plnili podmínky, za nichž můžeme být přijati za dítky Boží.

Dalším rysem účinné modlitby je víra. "Kdo přistupuje k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho hledají" (Žid 11,6). Ježíš řekl svým učedníkům: "Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít" (Mar 11,24). Bereme však Krista za slovo?

Toto ujištění je široké a neomezené, a ten, kdo je dal, je věrný. Nepřijímáme-li právě to, oč jsme žádali, a to ve chvíli, kdy o to žádáme, máme stále věřit, že Pán nás slyší a že naše prosby vyslyší. Jsme lidé bloudící a krátkozrací, proto často prosíme o věci, které by nám nebyly požehnáním; náš nebeský Otec v lásce vyslýchá naše modlitby a dává nám to, co poslouží našemu nejvyššímu dobru - to, co bychom si sami přáli, kdybychom božsky osvíceným zrakem mohli vidět všechny věci tak, jaké opravdu jsou. Zdá-li se, že naše prosby nejsou vyslyšeny, držme se pevně zaslíbení. Chvíle vyslyšení jistě přijde, a dostane se nám pak požehnání, jehož nejvíce potřebujeme. Počítat však s tím, že naše modlitba bude vždy vyslyšena takovým způsobem a v každé jednotlivosti, jak si přejeme, je opovážlivost. Bůh je příliš moudrý, než aby se mýlil, a příliš dobrotivý, než aby těm, kdo kráčejí spravedlivě, nevyhověl v tom, co je k jejich dobru. Proto se neboj věřit Bohu, i když tvé modlitby nejsou hned vyslyšeny. Spolehni se na zaslíbení Boží: „Proste, a bude vám dáno“ (Mat 7,7).

Necháme-li se ovlivnit pochybnostmi a obavami- nebo pokoušíme-li se objasnit všechno, co dosud nemůžeme jasně pochopit, dříve než uvěříme, pak se naše zmatky jen zvětší a prohloubí. Přijdeme-li však k Bohu, když se cítíme bezmocní a závislí, jací skutečně jsme, a v pokorné, oddané víře oznámíme své potřeby tomu, jenž ví všechno, jenž zná všechna svá stvoření a jenž vládne všemu svou vůlí a svým slovem, může vyslechnout naše volání a vyslechne je a ozáří naše srdce světlem. Upřímnou modlitbou se setkáváme s Nekonečným. Nemáme možná v této chvíli zřejmý důkaz, že se nad námi v lásce a soucitu sklání tvář našeho Vykupitele, je však tomu tak. Možná, že právě necítíme viditelný dotyk Boží, avšak jeho ruka spočívá na nás v lásce a něžném soucitu.

Chceme-li si vyprosit milost a požehnání od Boha, musíme mít v srdci lásku a ochotu odpouštět. Jak se můžeme modlit „Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Mat 6,12) a sami přitom neuměli odpouštět? Očekáváme-li, že budou vyslyšeny naše modlitby, musíme druhým odpouštět týmž způsobem a v témž rozsahu, v jakém doufáme, že bude odpuštěno nám.

Další podmínkou vyslyšení je vytrvalost v modlitbě. Má-li se naše víra a náš život rozvíjet, musíme se stále modlit. Musíme být "na modlitbě vytrvalí", bdít "a děkovat Bohu" (Řím 12,12; Kol 4,2). Apoštol Petr napomíná: "Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám" (1 Petr 4,7). Pavel přikazuje: "V každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu" (Fil 4,6). "Ale vy, milovaní", praví Juda, "modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží" (Juda 20,21). Nepřetržitá modlitba je nepřerušené společenství člověka s Bohem; život vycházející od Boha proudí do našeho života a z našeho života se vrací k Bohu čistota a svatost.

V modlitbě je nutná vytrvalost. Nedej se ničím odradit. Snaž se ze všech sil udržovat stálé spojení mezi Ježíšem a svým srdcem. Vyhledávej každou příležitost k modlitbě a modli se všude, kde je k tomu vhodné místo. Lidé, kteří opravdově touží po spojení s Bohem, navštěvují modlitebny, účastní se shromáždění, plní věrně své povinnosti, pečlivě využívají všechno, co mohou získat. Využívají každé příležitosti a účastní se všeho, kde na ně mohou dopadat paprsky nebeského světla.

Měli bychom se modlit v kruhu rodinném; především však bychom neměli zanedbávat modlitbu v soukromí, neboť to je podstatou duchovního života. Je nemožné, aby člověk rostl a prospíval, když se nemodlí. Modlitba v rodinném kruhu nebo na veřejnosti nestačí. V samotě otevři své nitro sledujícímu oku Božímu. Modlitbu v ústraní má slyšet jen naslouchající Bůh. Žádné zvědavé ucho nemá slyšet obsah takových proseb. V soukromé modlitbě cítíme, že jsme prosti okolních vlivů, ničím nevyrušováni. Klidně a vroucně se upínáme k Bohu. Sladký a trvalý bude vliv vyzařující z Boha, jenž vidí skryté, jehož ucho je stále otevřené, aby vyslechlo prosby tryskající ze srdce. Pokojnou, prostou vírou člověk udržuje spojení s Bohem a shromažďuje paprsky božského světla, které mu propůjčí sílu a vytrvalost v boji se satanem. Bůh je naše pevnost!

Modli se ve svém koutku. Při své každodenní práci pozvedni své srdce často k Bohu. Tak kráčel s Bohem i Enoch. Tyto tiché modlitby stoupají jako vůně vzácného kadidla k trůnu milosti. Satan nemůže zvítězit nad tím, jehož srdce je takto zakotveno v Bohu.

Není doby nebo místa, kdy by bylo nevhodné vysílat k Bohu prosbu. Nic nám nemůže zabránit, abychom nepozvedli svá srdce v opravdové modlitbě. Uprostřed davu na ulici, při své každodenní práci můžeme vyslat prosbu k Bohu a žádat o Boží vedení, jako to učinil Nehemiáš, když předložil králi Artaxerxovi svou žádost. Koutek pro spojení s Bohem můžeme najít všude, kde jsme. Měli bychom stále mít své srdce otevřené a zvát Ježíše, aby přišel a usídlil se v nás jako nebeský host.

I když je kolem nás špatné, zkažené prostředí, nemusíme dýchat jeho nákazu, nýbrž můžeme žít v čistém ovzduší nebes. Můžeme zavřít všechny dveře nečistým představám a nesvatým myšlenkám, povzneseme-li se k Bohu upřímnou modlitbou. Ti, kdo mají svá srdce otevřená, aby přijali pomoc a požehnání Boží, budou žít ve světějším ovzduší, než je ovzduší země, a budou ve stálém spojení s nebesy.

Je třeba, abychom měli jasnější představu o Ježíši, abychom plněji chápali cenu věčných věcí. Srdce Božích dětí má naplnit krása svatosti. Abychom toho dosáhli, musíme prosit Boha, aby nám zjevil nebeské skutečnosti.

Modlitbami se obracejme k výšinám, aby nám Bůh dovolil nadýchat se nebeského ovzduší. Můžeme být k Bohu tak blízko, že naše myšlenky se v každé neočekávané zkoušce obrátí k němu tak přirozeně,.jako se květina obrací k slunci.

Přinášej Bohu své potřeby, své radosti, své starosti, svá přání i své obavy. Tvé břímě ho neobtíží, ani ho neunaví. Ten, jenž ví o každém vlasu na tvé hlavě, není lhostejný k potřebám svých dětí. "Vždyť Pán je plný soucitu a slitování" (Jak 5,11). Naše strasti a naše volání se dotýkají jeho laskavého srdce. Přinášej mu všechno, co znepokojuje tvou mysl. Není nic tak těžké, aby to nemohl unést,neboť Bůh nese všechny světy a vládne nad všemi věcmi vesmíru. Nic, co se týká našeho pokoje, není tak malé, aby si toho nevšiml. Žádná kapitola našeho života není tak temná, aby si ji nemohl přečíst, žádná situace, v níž se octneme, není tak těžká, aby ji nemohl zvládnout. Žádná pohroma, která postihne nejmenší z jeho dítek, žádná starost, která trápí srdce, žádná projevená radost, ani žádná upřímná modlitba neunikne našemu nebeskému Otci, aniž by o ni projevil okamžitý zájem. "Uzdravuje ty, kdo zkrušeni jsou v srdci, jejich rány obvazuje" (Žalm 147,3). Mezi Bohem a jednotlivcem je tak jasný a plný vztah, jako by nebylo jiného člověka na světě, o kterého by pečoval a za nějž dal svého milovaného Syna.

Ježíš pravil: "Budete prosit v mém jménu; a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť sám Otec vás miluje". "Já jsem vyvolil vás, ... a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu" (Jan 16,26.27; 15,16). Modlit se ve jménu Ježíšovu je něco více než jen vyslovit toto jméno na začátku a na konci modlitby. Znamená to modlit se v mysli a duchu Ježíšovu a věřit přitom v jeho zaslíbení, spoléhat na jeho milost a konat jeho dílo.

Bůh od nás nežádá, abychom se stali poustevníky nebo mnichy a odešli ze světa do ústraní, abychom se tam mohli věnovat jeho službě. Náš život se musí podobat životu Kristovu - potřebujeme osamění i společnost. Kdo se jen modlí, záhy se modlit přestane nebo se jeho modlitby stanou pouhou formalitou. Když se lidé vyčlení ze společenského života, když se zřeknou povinností a těžkostí křesťanského života, když přestanou se vší vážností pracovat pro Mistra, jenž tak opravdově pracuje pro ně, pak pozbudou toho, o co by se měli modlit, nemají, proč by měli být zbožní. Modlí se jen za sebe sobecky. Nemohou se už modlit o sílu, kterou by potřebovali ke své práci na uspokojení potřeb lidí nebo na rozšíření Kristova království.

Nevyužíváme-li výsady sdružovat se s druhými, abychom se posilovali a navzájem povzbuzovali ve službě Boží, škodíme sami sobě. Pravdy slova Božího budou v naší mysli pozbývat na jasnosti a významu. Jejich posvěcující vliv přestane osvětlovat naše srdce a probouzet je, naše duchovní síla bude upadat. Ve svém styku s křesťany ztrácíme mnoho tím, že se nám nedostává vzájemné lásky. Kdo se uzavírá do sebe, kdo žije jen pro sebe, neplní své poslání, které mu Bůh určil. Správný rozvoj společenských stránek naší povahy nás přivádí do těsného společenství s druhými a je prostředníkem, který nás posiluje pro službu Boží.

Kdyby se křesťané sdružovali a mluvili spolu o lásce Boží a o vzácných pravdách vykoupení, jejich srdce by se posílila a posilovali by jeden druhého. Kdybychom se každý den dozvídali více o svém nebeském Otci a zažívali nové projevy jeho milosti, mluvili bychom o jeho lásce. Budeme-li tak činit, budou naše srdce vřelejší a odvážnější. Kdybychom více mysleli na Krista, více mluvili o něm a méně o sobě, cítili bychom mnohem více jeho přítomnost.

Kdybychom na Boha mysleli tak často, jak často se přesvědčujeme o jeho péči o nás, obírali bychom se jím ve svých myšlenkách stále a s radostí bychom o něm mluvili a velebili ho. Mluvíme rádi o časných věcech, protože máme o ně zájem. Mluvíme o svých přátelích, protože je milujeme, protože s nimi sdílíme své radosti i své starosti. Máme však nekonečně větší důvod milovat Boha než své pozemské přátele a mělo by být tudíž nejpřirozenější věcí na světě zabývat se na prvém místě ve všech svých myšlenkách Bohem, mluvit o jeho dobrotivosti a vyprávět o jeho moci. Bohaté dary, jimiž nás Bůh zahrnuje, nemají zaujmout všechno naše myšlení a všechnu naši lásku tak, aby už nic nezůstalo pro Boha; mají nám stále Boha připomínat a připoutávat nás svazky lásky a vděčnosti k našemu nebeskému Dobrodinci. Zabýváme se příliš pozemskými věcmi. Pozvedněme oči k nebeské svatyni, kde světlo slávy Boží září v tváři Krista, jenž "... přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu" (Žid 7,25).

Je třeba, abychom Boha více chválili za "milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná" (Žalm 107,8). Náš náboženský život nemá sestávat jen z proseb a z přijímání. Nemysleme stále jen na své potřeby, ale spíše na dobrodiní, jichž se nám dostává. Modlíme se málo, avšak děkujeme ještě méně. Neustále přijímáme milosti Boží, a přitom jak málo vděčnosti projevujeme, jak málo chválíme Boha za to, co pro nás dělá!

V dávných dobách přikázal Pán Izraeli, když se shromáždí k bohoslužbě: "Budete tam jíst před Hospodinem svým Bohem, a vy i vaše rodiny se budete radovat ze všeho, k čemu jste přiložili ruku, v čem ti požehnal Hospodin tvůj Bůh" (5 Moj 12,7). Co se dělá pro slávu Boží, se musí dělat s radostí, s písněmi chvály a s díkůvzdáním, ne smutně a chmurně.

Náš Bůh je laskavý, soucitný Otec. Na svou službu pro něho bychom se proto neměli dívat jako na nějaký tíživý, vyčerpávající úkol. Uctívat Pána a účastnit se jeho díla by mělo být radostí. Bůh nechce, aby jeho děti, pro které připravil tak skvělou spásu, jednaly tak, jako by byl krutým, bezohledným dozorcem. Je jejich nejlepším přítelem; a když ho uctívají, je s nimi, aby jim byl požehnáním a útěchou a aby naplnil jejich srdce radostí a láskou. Pán chce, aby jeho děti nacházely ve službě Boží útěchu a aby viděly ve službě pro Boha radost a nikoli břemeno. Chce, aby ti, kdo ho přicházejí vzývat, odcházeli naplněni myšlenkami na jeho péči a na jeho lásku, aby pak s chutí vykonávali svou každodenní práci a získali schopnost jednat ve všem čestně a věrně.

Musíme se setkávat u kříže. Kristus, Ukřižovaný, by měl být předmětem našeho uvažování, našich rozhovorů, našich nejradostnějších pocitů. Měli bychom stále myslet na všechna požehnání, jichž se nám dostává od Boha a když si uvědomíme jeho velkou lásku, rádi svěříme všechno do rukou toho, jenž byl za nás přibit na kříž.

Na křídlech modlitby může člověk vystoupit blíže k nebi. V nebeských dvorech je Bůh uctíván zpěvem a hudbou a vyslovujeme-li Bohu vděčnost, přibližujeme se svým uctíváním uctívání nebešťanů. "Oslaví mě ten, kdo v oběť podá díkůvzdání", řekl Bůh. Přistupme s uctivou radostí před svého Stvořitele, ať slyší naše "vzdávání díků a prozpěvování" (Žalm 50,23; Iz 51,3).

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy