EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


04. Vyznání

Cesta ke Kristu


Rejstřík - na začátek na začátek

04. Vyznání

"Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování" (Přís 28,13).

Podmínky, za nichž lze získat odpuštění Boží, jsou prosté, spravedlivé a rozumné. Pán od nás nevyžaduje, abychom za odpuštění hříchů podstupovali nějaká utrpení. Nemusíme podnikat dlouhé a únavné pouti, nebo provádět bolestné pokání, abychom si tím zajistili Boží milosrdenství nebo tím odčinili své přestoupení; ten však, kdo vyzná svůj hřích a zanechá jej, dojde milosti.

Apoštol píše: "Vyznávejte hřích jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni" (Jak 5,16). Vyznejte své hříchy Bohu, jenž jediný může odpustit, a své nedostatky jeden druhému. Urazil-li jsi svého přítele nebo bližního, musíš přiznat svou chybu a jeho povinností je odpustit ti ze srdce. Pak musíš žádat o odpuštění Boha, protože bratr, jehož jsi zranil, je vlastnictvím Božím, a raníš-li ho, hřešíš tím proti jeho Stvořiteli a Vykupiteli. Případ je předložen jedinému pravému Prostředníku, našemu slavnému Veleknězi, jenž "na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu", a jenž je "schopen míti soucit s našimi slabostmi" (Žid 4,15) a může očistit od každé skvrny nepravosti.

Ti, kdo nepokořili svá srdce před Bohem a neuznali svou vinu, nesplnili ještě první podmínku přijetí. Jestliže jsme ještě nezažili pravé pokání, jestliže jsme v pravé pokoře srdce, se zkroušeným duchem nevyznali své hříchy a nezošklivili si svou nepravost, pak jsme dosud opravdově neprosili o odpuštění hříchu. A neprosili-li jsme opravdově, nenacházíme pokoj u Boha. Jediný důvod, proč se nám nedostává odpuštění spáchaných hříchů, je v tom, že nejsme ochotni pokořit svá srdce a nechceme se podřídit podmínkám božské pravdy. Byly k tomu dány podrobné pokyny. Vyznání hříchů, ať veřejné nebo osobní, má být upřímné, má být učiněno svobodně a nemá být od hříšníka vymáháno. Nesmí být také učiněno lehkovážně a nedbale a nesmí být vynuceno od těch, kdo ještě nemají jasnou představu o strašné povaze hříchu. Jen vyznání, které vychází z hloubky našeho nitra, najde cestu k Bohu věčného slitování. Žalmista praví: "Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkroušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán" (Žalm 34,19).

Pravé vyznání má vždy zvláštní ráz: obsahuje vyznání jednotlivých hříchů. Hříchy mohou být takové povahy, že je možné přinést je jen Bohu; jsou hříchy, které mají být vyznány těm, jimž způsobily újmu; a mohou být také hříchy veřejné povahy, a ty by měly být vyznány veřejně. Každé vyznání by však mělo být určité a jasné a mělo by obsahovat výčet hříchů, jimiž jsme se provinili. V době Samuelově odpadli Izraelští od Boha. Trpěli následky svých hříchů, neboť ztratili víru v Boha, přestali důvěřovat jeho mocnému a moudrému vedení národa. Přestali spoléhat na Boha, že svou věc obhájí a ubrání. Odvrátili se od velkého Vládce vesmíru a zatoužili po takové vládě, jakou měly národy, jež žily kolem nich. Než dosáhli pokoje, učinili toto vyznání: "Ke všem svým hříchům jsme přidali ještě to zlé, že jsme si žádali krále" (1 Sam 12,19). Museli se vyznat právě z tohoto hříchu, z něhož byli usvědčeni. Nevděčnost opanovala jejich srdce a odloučila je od Boha.

Vyznání bez upřímné lítosti a bez nápravy není Bohu libé. V životě musejí nastat rozhodné změny; všechno, co není Bohu libé, musí být odstraněno. To je výsledek pravé lítosti z hříchů. Co musíme udělat, je jasně řečeno: "Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilí, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy" (Iz 1,16.17). "Když se odvrátí bezbožný od svého hříchu, nahradí, oč koho odral, bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví, bude určitě žít a nezemře" (Ezech 33,15). Apoštol Pavel píše o pokání: "Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou snahu potrestat viníka. Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně" (2 Kor 7,11).

Umrtví-li hřích mravní cítění, nepoznává už přestupník vady své povahy a ani si neuvědomuje hrůznost zla, které páchá; a dokud se nepoddá přesvědčující moci Ducha svatého, zůstává ke svým hříchům zčásti slepý. Jeho vyznání nejsou upřímná a opravdová. Ke každému přiznání viny potřebuje omluvu za svůj čin a prohlašuje, že kdyby bývalo nebylo jistých okolností, nikdy by býval nespáchal to či ono, za co je kárán.

Když Adam a Eva jedli ze zakázaného ovoce, naplnila je hanba a strach. Nejprve myslili jen na to, jak svůj hřích omluvit a jak uniknout hrozícímu trestu smrti. Když se jich Pán tázal na jejich hřích, pokusil se Adam ve své odpovědi svalit vinu zčásti na Boha a zčásti na svou družku: "Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Žena svalila vinu na hada. Pravila: "Had mne podvedl a já jsem jedla."(1 Moj 3,12.13). Proč jsi stvořil hada? Proč jsi připustil, aby vstoupil do ráje? Tyto nevyřčené otázky obsahovala její omluva za hřích, čímž se odpovědnost za jejich pád svalovala na Boha. Duch sebeospravedlňování vzešel z otce lži a projevil se pak ve všech synech a dcerách Adamových. Vyznání tohoto druhu nejsou vyvolána působením Ducha Božího, a proto nejsou Bohu libá. Pravá lítost se projevuje tím, že člověk nese svou vinu sám a přizná se k ní bez klamu a pokrytectví. Jako ubohý celník, který nepozvedl ani svých očí k nebesům, zvolá: "Bože, smiluj se nade mnou hříšným!" (Luk 18,13). Všichni, kdo přiznají svou vinu, budou ospravedlněni, neboť Ježíš bude za každého kajícníka prosit svou krví.

Příklady pravé lítosti a pokory, jež jsou obsaženy v slově Božím, ukazují na pravého ducha vyznání, v němž není omluvy za hřích, ani snaha o ospravedlnění. Pavel se nepokoušel, aby se omluvil; líčí svůj hřích v nejtemnějších barvách a nesnaží se zmenšit svou vinu. Píše: "Když jsem k tomu dostal od velekněží plnou moc, dal jsem mnoho věřících uvěznit, a když měli být usmrceni, schvaloval jsem to. Po všech synagógách jsem je dával často trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech" (Skut 26,10.11). Neváhá prohlásit, že "Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě" (1 Tim 1,15).

Pokorné a zlomené srdce, naplněné pravou lítostí, ocení lásku Boží a cenu oběti na Golgotě. Jako syn přiznává milujícímu otci svou vinu, tak kajícník přináší všechny své hříchy před Boha. Je psáno: "Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti" (1 Jan 1,9).

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy